Chceš podpořit tento kanál? Staň se PATRONEM!

Tomáš Šebek rozhovor: Každý chirurg dělá chyby, je to jenom člověk | Neurazitelny.cz | Stůl pro tři

MUDr. Tomáš Šebek je jméno, které popisuje mnoho různých profesí — chirurg, Lékař bez hranic, spisovatel, podnikatel… Navíc to vše v jediné osobě! 🙂 Je skutečně pozoruhodné, kolik toho jeden člověk stihne — kromě chirurgie se specializací na laparoskopické operace v Nemocnici na Františku se s MSF zúčastnil zatím šesti misí na Haiti, v Afghánistánu, Jižním Súdánu a Jemenu.

S fotografiemi žlučníkových kamenů a nádorů tlustého střeva dobývá Tomáš Šebek Facebook i Instagram.

Navíc, den před publikováním tohoto rozhovoru (na své narozeniny) spatřil Tomáš Šebek Nebe nad Jemenem — přesněji svou knihu stejného názvu, celkově čtvrtou ve své spisovatelské kariéře. Dříve mu vyšly velmi úspěšné knihy Mise Haiti, Mise Afghánistán a Africká zima.

A aby se Tomáš v mezičase nenudil, spolu s kolegy založil portál uLékaře.cz, se kterým se pokouší o revoluci českého zdravotnictví. 🙂

Rozhovor s Tomášem Šebkem jsme ohromně toužili natočit nejen proto, že se po jeho dubnové přednášce na FF UK vyrojila v našich i vašich hlavách spousta na tohoto zajímavého člověka, ale také proto, že jsme z této přednášky na Tomášovo přání bohužel nemohli pořizovat záznam. I když jsme na natočení rozhovoru měli opravdu chirurgicky málo času (těžko se tomu u Tomáše divit), nakonec to bylo ohromně příjemné povídání se spoustou podnětů k zamyšlení i zasmání se — a přesně tak to má u Stolu pro tři být! 🙂

Věříme, že se u rozhovoru budete nejen usmívat, ale třeba si i něco uvědomíte. Například co všechno bychom si mohli od (domněle) rozvojového světa s klidem vypůjčit…

U osmého Stolu pro tři nám poskytl chirurg a Lékař bez hranic Tomáš Šebek rozhovor o vztahu lékaře s pacientem, tuposti (nikoli skalpelů) a revoluci českého zdravotnictví. 🙂 Rozhovor vznikl v květnu 2019 a natáčeli jsme opět (ač tentokrát bohužel naposledy) v útulné kavárničce Café Terronská. Moc děkujeme za natáčecí prostory, všechnu skvělou spolupráci a ještě lepší kávu! 🙁 Za kamerou (ba dokonce hned několika) stál již tradičně Pavel Kolouch

V rozhovoru s Tomášem Šebkem se dozvíte například:
– Čím se podle Tomáše (naprosto zbytečně) trápí spousta jeho kolegů – 10:04
– Proč by lékař nikdy a za žádných okolností neměl běhat – 17:12
– Čemu by se mohlo české zdravotnictví přiučit v Afghánistánu nebo Jemenu – 18:33
– Jak Tomáš přistupuje ke svému životnímu příběhu (a většina lidí by to do něj neřekla) – 26:17

Přejeme příjemné sledování! 🙂

🎧 Pokud rozhovory s osobnostmi raději posloucháte nebo čtete, můžete si náš rozhovor s Tomášem Šebkem dopřát jako podcast zde: http://neurazitelny.cz/tomas-sebek-rozhovor/

Zajímavá videa s hostem Tomáš Šebek:
2. Tomáš Šebek – Show Jana Krause 5. 4. 2017
Tomáš Šebek – Kdyby tisíc fuckupů…
Lékaři bez hranic znají strach. A to je dobře: Tomáš Šebek at TEDxPrague 2013

Tomáš Šebek rozhovor – zajímavé odkazy:
Tomášův profil na stránkách Lékařů bez hranic
Stránka Wikipedie věnovaná Tomášovi
Tomáš a jeho knihy na webu Kosmas

Automatický transcript

Minuta: 0
Tomáš Šebek rozhovor | Neurazitelny.cz | Stůl pro tři Krásné ráno, poledne či večer, milí Neurazitelní, a vítejte u dalšího Stolu pro tři. Někdy veselého, někdy vážného povídání se zajímavými hosty na zajímavá témata a s otázkami, na které se našich hostů ještě nikdo neptal, i když u toho dnešního hosta to tedy bylo docela těžké. Navíc dnešní host doslova riskoval život, aby se sem dostal, protože přijel z Nemocnice Na Františku na kole, což krom toho, že je to docela adrenalin, tak je to taky pěkný krpál. A o to víc jsem rád, že je tady se mnou chirurg, Lékař bez hranic, spisovatel, podnikatel... Zkrátka Tomáš Šebek! Tomáši, vítejte u stolu pro tři! - Dobrý den. - Tomáši, kolem vás se toho děje tolik, že těžko rozhodnout, na co se zeptat první, ale zkusím to takhle
Minuta: 1
V čem spatřujete tu popularitu toho, že kanál, který nepostuje děťátka, koťátka ani food porno je tak oblíbený, když postuje věci, které nás vlastně v životě docela děsí? No já si myslím, že když je to podané formou ne úplně děsivou, tak je to atraktivní. Já myslím, že obecně zdraví člověka je hodně zajímavé téma, proto podle mě běží spousta různých seriálů, některé více či méně fantasmagorické. Ale to, co vlastně postuju já, to jsou reálie každodenního života a rozhodně není cílem lidi děsit. Spíš je cílem je trošku jakoby vtáhnout do hry. A vlastně někde možná na pozadí toho všeho běží to, co bych si strašně přál
Minuta: 2
Tak to je takový můj motiv a protože na Facebooku skutečně - aspoň ne na tom českém... ...našel jsem pár, ale to jsou výjimky. Je jeden zubař, ten dělá hezké věci... - Jéžišmarjá! - A taky je to atraktivní, taky má spoustu fanoušků. Takže já si myslím, že to naopak pro lidi zajímavé je a já se fakt snažím to prezentovat formou, která snad -- doufám -- je snesitelná. - Je pravda, že rakovina je trošku něco jako Lord Voldemort. Pomalu se to nesmí vyslovit, nechceme o tom slyšet, nechodíme na preventivní prohlídky. Takže možná je tohle ta cesta, jak to trošku změnit? - No já si právě myslím, že toho Lorda Voldemorta, pořád ho nevyslovujme. Když se budeme chovat dostatečně preventivně, tak ho ani nikdy v životě... Nebo neříkám, že nikdy -- taková pravděpodobnost bohužel neexistuje -- ale s větší pravděpodobností ho nepotkáme, pokud se preventivně budeme chovat. Takže ono je docela fajn toho nepřítele představit. Na druhou stranu jste se setkal i s tou řekněme stinnou stránkou sociálních sítí, třeba v reakcích kolem uprchlíků a tak podobně. Jaké to pro vás je vlastně jako člověka, který někde zachraňuje životy, třeba i životy dětí,
Minuta: 3
pak číst nenávistné komentáře na adresu těchto lidí? Já se obecně v životě moc jako nežeru, takže to prostě beru, že to je normální vzorek populace, takhle se prostě lidi chovají, spíš se snažím... A já to samozřejmě jenom sledoval, abych jako na rovinu řekl. Stránky Lékařů bez hranic, resp. facebookový profil Lékařů bez hranic já nespravuju. Jenom mě to samozřejmě mrzí. Moji kolegové tam udělali fantastickou práci a pořád dělají, protože se to snaží neustále, pořád dokola komunikovat, vysvětlovat a hlavně se držet faktů. Čili já nezpochybňuju nebo neříkám nebo nesoudím, kdo má právo tohle postovat a kdo ne, je to prostě normální běžný vzorek populace. Mě baví, stejně tak jako asi moje kolegy, ty věci vysvětlovat a dostávat lidi zpátky do reálií. Čím víc máme těch informací, tím méně je umíme třídit, tím víc podléháme dezinformacím, tím jsme tupější. Já bych byl moc rád, kdybychom jako populace nebyli tak tupí a nekonzumovali jsme kdejakou ptákovinu, ale nad každým tím faktem jsme se trošku zamysleli,
Minuta: 4
něco si nastudovali... než překotně postovali nějaké haty. - Tam je ještě jedna zajímavá linka v tom, že vy jste se, pokud vím, s některými hatery setkal, dokonce osobně. A že vás docela překvapilo, že to byli milí lidé, kteří nakupují pro svoje sousedky a tak podobně. Zkoušel jste se jich nějak ptát, co se to s člověkem stane, když si sedne za tu klávesnici, že z něj najednou padají takové věci? - Já si myslím, že to je obecně fenomén. Nejsem psycholog, ale myslím si, že vám to prostě dává svobodu v tom klidném mírovém prostředí té domácnosti. Za počítačem, monitorem, klávesnicí jste v podstatě takový trošku king a můžete si dovolit mnohem víc než potom v diskuzi face to face. Já jsem skutečně pár haterů potkal, jednoho jsem dokonce pozval k sobě do ordinace v Nemocnici Na Františku. A on přišel, což bylo fantastické. A v klidu jsme si popovídali, názorově jsme se -- podle mě -- neshodli, ale ta diskuze byla věcná, takhle podle mě má debata probíhat. Nemusíte nutně dojít k nějakému konsenzu, ale je fajn si ty argumenty sdělit bez nějakých emocí, bez urážek
Minuta: 5
a podat si ruku na závěr. Takhle by diskutéři měli asi fungovat. Tohle bohužel ty sociální sítě neumožňují a právě vlivem toho strašného kvanta informací, které nestíháte třídit -- a mezitím ty mraky dezinformací -- prostě nás trošku otupují a my už nejsme tak soustředění na to, kde je pravda. Já bych byl rád, abychom se vrátili zpátky k těm faktům. - Když se budeme vracet k faktům, tak třeba jeden z takových argumentů, který je hodně často slyšet, je
Minuta: 6
- Zase na druhou stranu je pravda, že -- -- co si pamatuju z vaší přednášky na Fildě, jste říkal, že na jednu ženu tam připadá osm až deset dětí v některých těch oblastech. Přemýšlí oni nad tím vlastně, že když teda není co jíst, tak že možná další děti nejsou úplně... Jak se na to vlastně dívají v té oblasti? Já jsem vždycky na těch misích relativně krátce, já se jako nikdy nechallenguju být tím, kdo pochopil ty místní lidi a kdo může vůbec soudit... To bych tam musel žít několik let a s těmi lidmi být v mnohem užším kontaktu. Ale říkáte něco, co se začíná měnit. Mně překvapilo... Nedávno jsem četl krásnou knížku Hanse Roslinga "Faktomluva" a my se v roce 2050 plus mínus můžeme těšit na to, že celosvětová populace bude postupně jako klesat. Protože právě díky vzdělání dochází k tomu -- a proto si myslím, že je vzdělání strašně důležité -- dochází k tomu, že třeba v afrických zemích postupně klesá počet narozených dětí a že už ty matky nemají osm dětí, ale mají třeba dvě, tři. Nebo chtějí mít dvě, tři,
Minuta: 7
protože ví, že jim budou moci dát třeba mnohem lepší vzdělání, než měly ony samy. A to je podle mě ta cesta. Takže bavíme-li se pořád o těch zemích, které jsou na tom žebříčku nejpostiženějších zemí na světě, tam možná opravdu pořád ještě ta populační exploze stále exploduje. Ale to už je v porovnání v těch absolutních číslech, v porovnání se zbytkem světa, v podstatě jako minimum a ono snad opravdu dojde k tomu, že ta matka Země si zase pomůže sama. A my jí můžeme pomoct tím, že budeme vzdělávat. - Takže vzdělání je prostě základ. - Vzdělání je podle mě základ úplně všeho včetně toho, že můžete regulovat porodnost. - Ještě jedna věc mě tam docela zarazila. Vy jste říkal, že nemají co jíst, ale kredit do mobilu mají vždycky. To je takový zvláštní hodnotový systém... - Vezměte si to vy, kdybyste šel tady kolem samoobsluhy a měl jste fakt hlad, a přitom jste si potřeboval zavolat a ten kredit jste tam neměl. Co byste volil? Rohlík, a nebo si zavolat? Já sám nevím, spíš bych volil to zavolat si.
Minuta: 8
Je to podle mě lidská potřeba komunikovat, být sociální. Pro ně je to skutečně v podstatě alfa a omega. Neříkám, že to tak je vždycky, a taky to, co píšu, není faktomluva. To jsou občas věci, které jsou dané s nadsázkou, za kterou něco třeba sleduju, abych nějaký detail zvýraznil nebo zdůraznil. Tak jsem chtěl zdůraznit i to, že dneska běžně celý rozvojový svět používá mobilní technologie, mobily. Někdy jsou ty sítě mnohem lepší a stabilnější než ty, co máme doma, stejně tak ty přístroje. Prostě to k tomu patří a mimochodem je to zase ten prostor nebo ten nástroj, kudy doručit to vzdělání. - Jasně. Aby se toho nechytil nějaký hater, tak pro jistotu. Pojďme se na to podívat očima chirurga. Jak se pracuje v prostředí, kde v podstatě každá diagnóza je něco, co jste v životě neviděl, něco nového? - Zase abych to uvedl na nějakou správnou úroveň, 85 procent, plus mínus, mého pozorování jsou věci nebo případy
Minuta: 9
které jsem v životě fakt viděl, dělal. Proto my tam jezdíme, nejezdíme tam jako studenti medicíny, ale jako atestovaní lékaři, abychom skutečně pomohli. A hlavně metodicky vedli kolegy k dosažení lepších výsledků, lepšího vzdělání a časem jsme jim třeba ten projekt mohli předat. Těch 15 procent, plus mínus, jsou fakt věci, se kterými se člověk běžně nesetkává a nebo tedy ve výjimečných situacích se opravdu nikdy nesetkal. A pak je fajn, když máte trošičku -- -- a to mi, Češi, máme -- schopnost improvizovat. To si myslím, že máme jako jeden z národů na světě rozvinuté nejlíp. Ale zase to není o tom, že byste prostě hazardoval se životem toho člověka. Vždycky je to evidence-based medicine. Když jste v koncích, nikdo vám nevyčte, že už dál nepokračujete, protože nevíte, jak. Prostě to tak je. Vždycky ale máte ještě k dispozici celý tým, který je kolem vás. Lékaře -- místní -- kteří už to pravděpodobně někdy viděli. Můžete využít telemedicínské nástroje, a tak dále. Takže de facto se dá teoreticky udělat všechno, i to, co jste neviděl --
Minuta: 10
-- s pomocí těch ostatních samozřejmě. - Zase na druhou stranu, když člověk dělá něco, co ještě nikdy neviděl, tak s tím nevyhnutelně souvisí chyby. Tak co vy a chyby? Jaký máte přístup k chybám? Protože v tom medicínském prostředí je to takové zvlášť zapeklité... - Podle mě se takhle zbytečně trápí moji kolegové, kteří si nedovedou přiznat, že chybují, že jsou také jenom lidé a taky u pacientů je to vnímané trošku negativně. Pradoxní je, že já se k chybám jako běžně hlásím. Dokonce svoje pacienty informuju. Před jakýmkoli výkonem, který dělám, tak říkám
Minuta: 11
ale je to spojené paradoxně hlavně s tím, co jste viděl a dělal. Protože každý chirurg, sebeerudovaný, prostě bude dělat chyby, protože je to jenom člověk. Z těch chyb je fajn se poučit. To znamená primárně si tu chybu připustit, z té chyby se poučit a úplně nejvyšší level je poučit z toho ty ostatní. To znamená být schopný si otevřeně přiznat
Minuta: 12
a občas si i zapomenu i ten bílý plášť. Přijde mi ten civilnější kontakt s tím člověkem jako mnohem větší relax pro většinu vystresovaných pacientů. Je to něco jiného, když jdete za praktickým lékařem pro nějaké potvrzení a něco jiného k chirurgovi, kde prostě automaticky si spojujete chirurg - bolest. Já se snažím to těm lidem trochu zpříjemnit, snažím se na ně být přijemný, snažím se jim věci vysvětlovat dopředu. Snažím se to i plánovat, že když ke mně třeba jdou na první konzultaci, tak říkám
Minuta: 13
- Tak to je moc pěkné. Tomáši, když jsme se viděli poprvé, tak jste zmiňoval, že v těch oblastech postižených katastrofou, ve válečných oblastech, že si lidi paradoxně užívají života víc, než my tady. Dokonce jste zmínil, cituji
Minuta: 14
a věnujete se práci, která vás maximálně baví. Takže ti lidé tím, že mají méně v té materiální rovině, tak možná mají mnohem více v té rovině nemateriální, duševní. A ještě pořád rozumějí tomu, co je rodina, komunita vesnice, spolupráce, týmovost. A tohle mi připadá, že v naší rovině, v době, kdy každej jsme tak trošku hodně individuální nebo jsme v podstatě solitéři, tak to nám chybí. Takže tohle bychom si mohli v klidu od toho domněle rozvojového světa vypůjčit. - Tomáši, v řadě míst, které jste navštívil, má velmi silnou pozici institut tradičního léčitele. Často se stává, že pacienti dávají přednost tomu tradičnímu léčiteli než vám jako zástupcům řekněme "západní" medicíny. Na druhou stranu i u nás tady ten institut léčitele je poměrně oblíbený.
Minuta: 15
Dá se z vaší zkušenosti nějak vyextrahovat myšlenka, proč lidé vlastně věří léčitelům i v zemích, kde je ta medicína na docela slušné úrovni? - No, ono to právě takhle úplně není, protože ten pragmatismus jim velí
Minuta: 16
Ale znovu, dá se o tom mluvit a když se o tom mluví dobře, tak vlastně vždycky můžete s tím pacientem udělat nějakou formu souhlasu v postupu v jeho léčbě a může změnit ten tradiční způsob -- nebo tu inklinaci k tradičnímu léčitelství -- za to, že vám prostě bude důvěřovat. - Když jsme u té... Nevím, jestli můžeme říct popularizaci medicíny nebo informovanosti, tak žijeme v době, kdy jsou ohromně populární všelijaké lékařské seriály. Vy jste v Show Jana Krause říkal, že by to chtělo lepší scénáristy. - Hmm, no doufám, že mě nějaký nezabije. Nebo neosloví. - No, to je někdy ta horší varianta. - Jasně. - Tak v čem by se ti scénáristé měli zlepšit? A druhá otázka, komplikuje vám nějak život to, jak je medicína prezentovaná právě v takových seriálech? Nebo naopak ulehčuje třeba život? - Tak já mám strašně rád Doktora House. Přestože to je totální ptákovina, medicínsky, tak je to strašně fajn a dobře se na to kouká.
Minuta: 17
Mně osobně to nijak život chirurga nekomplikuje, protože on do té chirurgie moc neinvaduje, on se drží těch interních chorob a diagnostiky. Takže to mě tolik netrápí. Nevím, nakolik to trápí kolegy internisty. Ale obecně, nechci urazit žádného scénáristu, myslím si, že jsou krásné seriály, které byly postavené na... -- kdybych vzpomněl Nemocnice na kraji města nebo Sanitka -- to si myslím, že byly fakt reálie. Někdy mi to přijde, že dneska jenom proto, aby to bylo divácky atraktivní, že to je příliš přeháněné, a ti záchranáři, ti lékaři jsou tam v rovině nějakého božstva a všechno se děje strašně rychle. A ono to ve skutečnosti takhle úplně není a ani to není dobře, kdyby to bylo všechno rychle a překotně a s tou energií. Takhle to možná v nějaké přednemocniční péči, kde jde opravdu o vteřiny, funguje, ale potom v té nemocniční péči... Lékař by neměl běhat. To je taková věc, kterou jsem si zapamatoval. Když lékař běží, tak je to blbě. V jedné knížce "S leopardem v patách,"
Minuta: 18
je právě pasáž, kde ten lékař -- -- kterému je myslím v době, kdy to psal, už nějakých 60 let -- zmiňuje svého učitele, který mu říkal
Minuta: 19
Můžeme zapomenout na CT přístroje, magnetické rezonance a podobně. Přesto ty výsledky minimálně v té urgentní nebo válečné medicíně máme velmi dobré. Velmi často i srovnatelné s tím, co se děje v nemocnicích toho západního světa, Evropy a Ameriky, dejme tomu. A nebo třeba i v Asii v těch lepších nebo dobře vybavených nemocnicích. To je jedna věc, kterou si třeba já osobně troufám říct, že plus minus 80 - 90 procent české populace by mohlo být léčeno v relativně malých ambulantních zařízeních a teprve těch 10 - 20 procent potřebuje ty skutečně univerzitní nemocnice na ty komplikované výkony, intervence a tak dále. Druhá věc, která mi připadá, jako že je něco, co by se mohlo přenést k nám do toho západního světa, je určitá mobilita. To znamená, dneska už je pacient ochotný za svým lékařem poměrně daleko cestovat, stejně tak lékař je za svým pacientem ochotný poměrně daleko cestovat.
Minuta: 20
Takže představa, že si doktor sbalí nemocnici na záda a přijede k vám domů, mi rezonuje, líbí se mi. Samozřejmě je to ještě hodně dlouhá cesta, já se jí třeba nedožiju. Ale připadá mi, že to možná je ten směr v medicíně, který já tady možná nějak jako spolu s kolegy se snažíme prokopat jako průkopníci. - Vy zastáváte myšlenku, že ta revoluce musí přijít zespod, to jest od lékařů a pacientů. Proč právě odspodu, proč ne shora? - No my si myslíme, že celý ten systém zdravotnictví zapomíná na ty dva klíčové hráče, což je právě ten doktor a pacient. Vlastně žádná pořádná iniciativa nebo impuls k tomu změnit ten systém, nevychází -- nebo minimálně nereflektuje -- tyhle dva klíčové hráče. Já bych pomocí technologie a pomocí toho, co s kolegy děláme, chtěl těmto dvěma dát do ruky minimálně nějaký logistický nástroj, kde se můžou v čase rychleji potkat. To znamená, aby pacient na svého lékaře nemusel dlouho čekat, nemusel někde klepat a ideálně se dostal co nejrychleji
Minuta: 21
až k tomu specialistovi, kterého potřebuje. Aby prošel všechny ty stupně předtím co nejrychleji. Pro toho lékaře zase děláme službu, že jsme schopni toho pacienta označit nějakou datovou větou a udělat nad ním nějakou analytiku. Takže už je tam nějaký informační data set. Čili když se tihle dva potkají, tak je to strašně efektivní. Ten jeden ušetřil čas a ještě mu třeba ten systém nabídne ty nejkvalitnější lékaře nebo zdravotnická zařízení a ten druhý -- tím myslím lékař -- ušetří tu diagnostiku, takže nemusí každé ráno přehrabovat ty tuny pacientů v čekárně, o kterých vůbec nic neví, ale už je má nějakým způsobem sortované. A ten systém je mnohem průtočnější, protože prostě streamuje ty pacienty správným směrem ke správným odborníkům. To, co dneska s kolegy máme, vlastně není ani tak medicínská firma, jako spíš softwarová, a to, co děláme, není ani tak medicína, jako spíš logistika. My se fakt teď snažíme v tom prvním kroku jenom o tu rychlejší logistiku. A že to českou populaci baví dokazují ty čísla, že 1,5 milionu lidí se k nám měsíčně přijde podívat a zhruba dva tisíce lidí tuhle službu
Minuta: 22
vlastně paralelně k tomu kamennému zdravotnictví využije. - Paráda. Tak budeme držet palce! Já budu teď trošku zákeřnější. Já jsem si u vás všiml, že špatně přijímáte pochvalu. Koneckonců teď nedávno jste dostal -- jestli to říkám správně -- od Unie pacientů České Republiky ocenění Lékař roku 2018. - Hmm. - Vy jste poděkoval, poděkoval jste všem svým kolegům, a pak jste řekl
Minuta: 23
- Máte to obecně nebo jenom takhle v práci? Protože je třeba spousta lidí, kteří neumí pochvalu přijímat a zároveň si o sobě myslí, že stojí za houby. - Já neumím pochvaly přijímat. Já se tomu snažím vyhýbat, zamluvit to, stočit třeba rozhovor někam jinam... Takže doufám, že i teď se nám to velmi brzy podaří... - Dobře, nebudu vás trápit. - Další věc je, že vy jste zmiňoval, že na české LDNky chodí poměrně málo lidí, ve srovnání s těmi místy, které jste navštívil. A zmiňoval jste, že kdyby tam těch lidí bylo víc, tak se třeba ti pacienti i lépe hojí. Dokonce na FuckUp Night jste říkal, že je možné, aby se vám kosti zhojily během pár hodin, že fakt je důležitější mindset než... Já jsem to slyšel! - Jo, jo, to jsem nevím, co... To jsem asi vypil hodně limonády... Určitě funguje to, když máte kolem sebe příbuzné
Minuta: 24
a když to prostředí je přátelské, nebo aspoň kamarády, Ten váš mentální stav nepochybně pomáhá jakémukoli hojivému procesu. Proto existuje spoustu psychosomatických onemocnění. To znamená, vám primárně stůně duše, ale projevuje se to tím, že vás bolí břicho nebo že vás chronicky bolí hlava. A naopak já věřím tomu, že pokud máte pohodu v duši... Ve zdravém těle, zdravý duch. Vzpomeňme Tyrše. Takže já si myslím, že tohle funguje a právě to je něco, co třeba komparuju z těch misí, kdy vidím, jak se vlastně v těch zemích rozvojového světa ti lidé o ty svoje příbuzné v těch nemocnicích fantasticky starají. A jak se tím doba hospitalizace násobně objektivně zkracuje. A myslím si, že by to takhle fungovalo nejen v léčebnách dlouhodobě nemocných, ale obecně ve všech těch zdravotnických zařízeních, kdyby s těmi pacienti byli ti příbuzní mnohem více. Někdy to není možné -- z technických nebo hygienických důvodů -- třeba na jednotce intenzivní péče to nejde.
Minuta: 25
Ale zase tam, kde by to šlo, tak prostě chybí ta vůle těch lidí, těch příbuzných vlastně nebo ten čas... Něco nám chybí. Nemáme čas, v téhle době není na nic čas. Tak i čas strávit s příbuznými může znamenat, že se něco bude hojit rychleji. Já jsem zmiňoval ty kosti, já si vzpomínám... Četl jsem nějakou šamanskou knížku, kde si otevřenou zlomeninu stehenní kosti muži pomazávali starou menstruační krví žen. A ten příběh sepsal lékař nebo lékařka, já už si teď nevybavím, co to bylo za knihu. Ale bylo to objektivní pozorování. Takže možná proto jsem to zmínil. Já osobně jsem neviděl hojení rychlejší. Mluvil jsem s tradičním léčitelem, který transplantuje třeba ovčí kost do lidského organismu. Ale ty výsledky nemám šanci interpretovat, protože jsem to ani neviděl. - Tomáši, vás spousta lidí obdivuje -- a tomu neutečete -- za to, kolik toho stíháte ve svém životě a myslím si, že dobře. Zároveň hodně věříte v příběhy, jsem si všimnul.
Minuta: 26
Je část toho, co všechno stíháte a jak to stíháte, daná právě tím, jaký příběh si o sobě vyprávíte? - Jako sám sobě? Že bych si řekl
Minuta: 27
Takže, kdybyste měl možnost vytvořit billboard, který by viděl každý člověk v téhle zemi, každý z deseti milionů lidí, ale na ten billboard byste mohl napsat jenom jednu jedinou větu, jaká by ta věta byla? - Pokud jsi skálopevně přesvědčený, že něco je správně, a můžeš to udělat, tak to udělej. - Moc pěkné. Tomáši, díky, že jste přišel. - Díky, taky děkuju. Titulky pro Tebe vytvořila Alča

Předchozí video

Jan Lukačevič o vesmíru, inovacích a osobní vizi

Další video

#112 Hotel Noem Arch (Brno) Tesla DCH | Teslacek