Chceš podpořit tento kanál? Staň se PATRONEM!

Petr Kulhánek – Věda za každodenními jevy | Neurazitelny.cz | Večery na FF UK

Petr Kulhánek, výborný přednášející a oblíbený popularizátor vědy, ve své přednášce “Věda za každodenními jevy” plné humoru a překvapivých souvislostí ukázal na mnoho pozoruhodných vědeckých jevů skrytých za věcmi, se kterými se setkáváme v našem životě každý den. A také bez okolků na značil, že toho vlastně o tom vesmíru mnoho nevíme… 🙂

Petr Kulhánek a jeho přednáška “Věda za každodenními jevy”, která se konala dne 27. listopadu 2017 ve Velké aule FF UK v rámci projektů Večery na FF UK a Neurazitelny.cz

Fyzikální jevy jsou stejné v našem domově, ve špičkových laboratořích i v hlubinách vesmíru. Od šálku čaje jsme se rychle dostali k Machovu principu, od bruslení a lyžování k zapeklitým problémům současné fyziky povrchů a od mikrovlnné trouby byl jen krůček k záření z konce Velkého třesku. Série krátkých zamyšlení nad jevy, které dennodenně potkáváme a ani netušíme, jak hluboce souvisí se základními přírodními zákony.

Přejeme příjemné sledování! 🙂

🎧 Pokud přednášky raději posloucháte než sledujete, můžete si tuto přednášku Petra Kulhánka dopřát jako podcast zde: https://neurazitelny.cz/veda-za-kadzodennimi-jevy-petr-kulhanek/

Zajímavá videa s přednášejícím Petr Kulhánek:
Petr Kulhánek rozhovor: Vědu jsme svázali předpisy a to se nám vymstí | Neurazitelny | Stůl pro tři
Petr Kulhánek – Až dojde ropa | Neurazitelny.cz | Večery na FF UK
prof. Petr Kulhánek: TF4 – „Velmi nestandardní přednáška“ [22. 2. 2018 – 01, LS 17/18]
Petr Kulhánek – Elektromagnetický vesmír aneb od Birkelanda k magnetarům (FČ FEL ČVUT 19.10.2017)

Petr Kulhánek – Velké astronomické objevy za Velkou louží… (FČ FEL ČVUT 23.11.2017)
Petr Kulhánek – O věcech neobyčejně obyčejných (FČ FEL ČVUT 10.3.2016)
Prof. RNDr. Petr Kulhánek, CSc., Byl Velký třesk?

Petr Kulhánek – zajímavé odkazy:
Petr Kulhánek na Wikipedii
Petr Kulhánek na stránkách Aldebaran
Petr Kulhánek v rozhovoru pro Lidovky

Automatický transcript

Minuta: 0
Petr Kulhánek - Věda za každodenními jevy Neurazitelny.cz Tak hezký, hezký večer. Dneska se budeme věnovat fyzice - jak jinak. Ale takové té fyzice všedního dne, kterou potkáváme běžně doma v našem okolí. A já bych měl asi nejprve říci, jak vůbec cyklus těchto přednášek, kterých mám několik, a plus knížka "Z kuchyně do vesmíru", vznikla. Je to už mnoho let, co jsem navštívil přednášku svého kolegy a kamaráda Jakuba Rozehnala, ředitele Štefánikovy hvězdárny. A on tam vyprávěl, jak vznikají planety. A vznik planet, to není kupodivu gravitace, jak si většina populace myslí, ale na začátku ten prach dohromady se dává elektrostatickou silou. Postupně ta jednotlivá zrníčka vytvářejí takové charakteristické chuchvalce,
Minuta: 1
až časem z toho vzniknou planetesimály. No a on tam v té přednášce řekl takové přirovnání
Minuta: 2
No, a jak běžel čas, tak jsem napsal celou knížku, a on se pak hrozně rozčílil, že chtěl taky psát. Tak jsem se to snažil zachraňovat tím, že by mohl třeba napsat pokračování "Z postele do vesmíru", nebo něco takového místo „Z kuchyně do vesmíru“. To se rozčílil ještě víc. Ale dneska už je to všechno v pořádku, takže myslím si, že se můžeme vydat... na vyprávění o věcech neobyčejně obyčejných, o věcech z našeho okolí. A začal bych klouzáním na ledu, bruslením. A rovnou bych předeslal, že my vlastně dnes nevíme, proč bruslíme. To je totiž to krásné na fyzice, že 99% veřejnosti si myslí, že fyzikové všemu rozumí, jak to funguje v přírodě, a fyzikové vědí, že 99 procent jevů netuší, jak fungují, a to 1 procento... je to trošičku lepší, takže...
Minuta: 3
Začal bych tím klouzáním na ledu. Našel jsem takovýhle hezký obrázek, který mi trošičku připomíná mé dětství. Já bydlím ve Střešovicích a tam máme za domem - už bych měl mluvit v minulém čase - měli jsme za domem rybník a na tom rybníku jsme běžně v létě plavali, v zimě jezdili na bruslích. Což, musím se přiznat, bylo něco strašného, protože tam jsem získal asi nejvíce modřin za celý svůj život. Později jsem mnohem lepší vztah našel k lyžování. Ale nicméně tam kolem toho rybníku probíhalo mnoho jiných zajímavých akcí. Byla tam vrba, na které jsme se scházeli před školou, podepisovali si žákovské knížky. Já tam získal mistrovský vztah k grafice a uměl jsem podepsat všechny učitele i všechny rodiče,
Minuta: 4
(Smích) takže jsem byl neocenitelnou personou. A pak nějakým zvláštním řízením osudu se stalo, že ten pozemek s tím rybníkem zakoupilo České vysoké učení technické - tehdy jsem byl ještě na MatFyzu coby student - a vybudovalo tam saunu, do které my jsme chodili. Bylo to hrozně pěkný, stálo to studentům pouhých pět korun, takže to bylo úplně zadarmo. Vždycky jsme se tam scházeli v pátek po škole a diskutovali nad nesmrtelností chrousta a zásadními problémy fyziky. Byly to hrozně krásné večery. No, pak šel čas, přišla revoluce, rok 1989, a ti první porevoluční rektoři ČVUT chytili vítr - no, stejně tak jako první prezidenti -
Minuta: 5
a snažili se rozprodat, co se dalo. A to, co se nedalo prodat, se aspoň pronajímalo, takže najednou milá sauna byla pronajata na 30 roků a kolem se vystavěla vysoká zeď. Ale my máme okna dost vysoko, takže za tu zeď bylo vidět, a oni to pronajali erotickému klubu, takže místo... (Smích) Místo aby tam teda bruslily předškolní děti jako za mé éry... Tak jak to teďka říct, abych nepoužil ta slova, která používá prezident Zeman... (Smích) Spoře oděné děvy se tam proháněly kolem rybníka. Erotický klub naštěstí zkrachoval asi za pět roků. dalších dvacet let to pustlo, dneska teda rybník je zarostlý bahnem, už to není žádný rybník, sauna spadla a to je současný stav. A teď půjdeme k té fyzice. Začneme si povídat o bruslení.
Minuta: 6
Začal bych fázemi ledu. Já se pokusím tím laserem, abyste něco viděli... Na vodorovné ose je teplota, na svislé ose je tlak, a my všichni známe ten nejstandardnější led, který se ve fyzice označuje Ih. To "h" je zkratka z "hexagonální". Je to led, který krystaluje v šesterečné soustavě. Ale jak vidíte na tom obrázku, ledů je neskutečné množství. Stačí zvýšit tlak a dostáváte se do oblastí dalších fází ledu, které krystalizují v nejnemožnějších krystalografických soustavách. Samozřejmě, při vyšší teplotě se dostáváme do oblasti vody. Na tomto diagramu je jedna taková zvláštní křivka. Když se podíváte tady na tenhle úsek, ta křivka je zvrácená,
Minuta: 7
je tak obráceně, než všechny ostatní ty čáry. Tomu se říká regelační křivka a funguje od nuly do nějakých -22°C. A jestliže ten obyčejný led stlačíte, tak se dostanete do oblasti kapaliny, což je hrozně zvláštní a atypické. A znamená to, že například když budete mít dva bloky ledu a ty dva bloky ledu zatížíte k sobě, no tak tím tlakem na té mezivrstvě se to stane kapalinou a normálně je svaříte. Zase to povolíte, ten led zmrzne na vodu... Čili takováhle kouzla se s tím dají dělat, tomu se říká regelace. No a původně si lidé mysleli, že ta regelace je odpovědná za bruslení. Což je logické
Minuta: 8
Pojďme si teda teď ukázat, že tomu tak úplně docela není. Ten výzkum regelace v podstatě probíhal od 19. století. Podílelo se na něm velmi mnoho fyziků, z nichž asi nejznámější je Michael Faraday, který odhaloval zákony elektřiny a magnetismu. Ale při tom konal i experimenty s regelací právě s dvěma bloky ledu, které se pokusil svařit dohromady, a velice, velice úspěšně. Tenhle experiment, který je tady vyobrazený, dělali v Rusku pro nějaký časopis. Je to experiment velmi známý, kdy dáte PET lahev do mrazáku, do té PET lahve nalijete vodu. Potom tu PET lahev z toho nějak odrbete, přes ten blok ledu dáte strunu.
Minuta: 9
No a ta struna - pověsíte na ni nějaké činky - a ta struna tím, jak na to tlačí, tak tady dojde k regelačnímu jevu, začne se to rozpouštět, nad tou strunou zase zamrznout a ta struna vám tím blokem ledu normálně projde. Vypadá to jako kouzlo, ale když to děláte v běžném obydlí, v běžném pokoji, tak tady není jenom regelace. Současně tady je vedení tepla tou strunou, takže se na tom podílejí oba dva jevy, a závisí na tom, jaká je teplota v tom bytě, co dominuje. Do těch mých knížek vždycky kreslí obrázky Ivan Havlíček a kreslí výborně. Ale bohužel je nesmírně důkladný. Takže já když jsem mu říkal, že potřebuju nakreslit vážku na rybníku - ne vážku, takové ty vodoměrky - tak půl dne bloumal u rybníku a sháněl tam vodoměrky, že ji opravdu odchytí a podívá se, jak to funguje.
Minuta: 10
No, a když jsem mu říkal, že bych potřeboval nakreslit tenhle experiment do té knížky, tak to dopadlo úplně příšerně. Protože dal tedy jednoho krásného dne PETku do mrazáku, pak mi dva dny volal, že mu manželka nadává, že tam nemůže dát kachnu... (Smích) A pak jednoho krásného dne se rozhodl tedy už kreslit, tak to vyndal, tu PETku. Dvakrát volal "Jak z toho mám dostat tu umělou hmotu?" Že to nejde vůbec, že potom klouže všechno... Pak mi volal, že je pořezanej... (Smích) No a nakonec teda nakreslil krásný obrázek, který najdete v té knížce "Z kuchyně do vesmíru". Ale pak mi volala manželka, jestli bych nechtěl zaplatit ten shnilej koberec, kterej byl pod tím. (Smích) Takže kreslení obrázků u Ivana je docela problém, protože on to bere všechno nesmírně důkladně.
Minuta: 11
Tohle tedy není u něj doma, on to nefilmoval, on to jenom kreslil. Je to pro ruský časopis filmované, ale je to také v nějaké domácnosti, takže zjevně pod tím musely být ty parkety taky docela zdevastované. Ale co by člověk neobětoval pro fyzikální vzdělání a osvětu, to se musí vždycky něco prostě obětovat. Ale tady myslím hezky bylo vidět, jak ta struna prochází tím blokem ledu, ať už tady za to mohla více regelace, nebo více jiné záležitosti. Ta regelace, to tání ledu pod tlakem, je věc, kterou v přírodě vídáme velmi často. a základem je vlastně to, že ledovec se může pohybovat. Ledovce jakoby tečou, kloužou. A kloužou proto,
Minuta: 12
že ten obrovský blok ledu tlačí na to podloží. A ten velký tlak způsobuje právě regelaci, při které ten led se mění na vodu, a ta voda způsobí tu kluznou vrstvu, po které ledovec klouže do údolí. Čili ten základní mechanismus klouzání ledovců je spojený s touto regelací. Dokonce pod některými velkými ledovci vznikají i celá regelační jezera. Ten ledovec tlačí svojí hmotou na to podloží a tím tlakem se tam vytvářejí kapsy vody. Největší takové regelační jezero se nazývá Vostok, je v Antarktidě, je pojmenováno podle stejnojmenné stanice ruské, která je nad tím. A to jezero je obrovské. 250 na 50 kilometrů. Ono se o něm vědělo už někdy v šedesátých letech ze seismických projevů,
Minuta: 13
ale lokalizováno bylo až mnohem později. A první vrt, o který se Rusové z té stanice pokusili v roce 2011, ten ještě neprošel k tomu jezeru. Ten prošel jen do takové té oblasti toho rozbředlého ledu, a teprve další vrt, který udělali v roce 2012, se dostali do hloubky 3768 metrů a dostali se k povrchu toho jezera. A to je škoda, že jo, protože to jezero je unikátní ekosystém, kterým tam je 20 milionů roků. 20 milionů roků se toho nikdo nedotkl. A zjistit, jestli za takovýchto podmínek tam může existovat nějaký život, bylo docela primárním cílem. No a ti Rusové tam udělali vrt, který byl špinavý a zanesli tam samozřejmě organismy z povrchu, což je neodpustitelné. Potom v roce 2015, tedy s křížkem po funuse, už udělali čistý vrt,
Minuta: 14
ale to už je bohužel pozdě, protože to jezero je kontaminované tím prvním vrtem. Tak, pojďme dále k bruslení... V podstatě velmi dlouhou dobu, od zhruba dob Faradaye a Jolyho se předpokládalo, že za bruslení může regelace. Už jsem říkal, ten mechanismus je jednoduchý. Na té brusli stojí člověk a ten člověk tedy způsobí tlak. Ten tlak roztaví ten led, ten led dělá tu kluznou vrstvu vodní, po které se bruslí. Až v roce 1939, neuvěřitelně dlouho, ve 20. století, Frank Philip Bowden, což je fyzik z Cambridge, začal mít pochybnosti, že toto fungovat nemůže. A ty pochybnosti byly i na základě indicií z různých antarktických výprav, kde se lyžovalo v teplotách při -30°C.
Minuta: 15
A -30°C, to už je za hranicí té regelační křivky. Ta regelační křivka končí na -22°C. Takže tam už by nemělo docházet k tomu jevu, že tlakem na nějaký led nebo sníh to roztaje. Přesto lyžovali bez problémů. No a ten Frank Philip Bowden udělal jako první orientační výpočty. Vzal 70-kilogramového člověka, vzal typickou plochu brusle, jaký tlak tam vznikne a jestli to stačí. No, a výpočtem orientačním ukázal, že ta regelace by na to bruslení stačila do -3,5°C. Ale běžně lidi bruslí na rybníce při -10°C, -15°C. Takže začalo být jasné, že tomu nerozumíme, a že tady musí být nějaké jiné mechanismy, které jsou za to bruslení odpovědné. No a sám Bowden navrhl, že by to mohlo být tření.
Minuta: 16
Když třete ruce o sebe, vyvine se teplo, že jo? A ta brusle se tře o ten led, tak se vyvíjí teplo, a že společně ta regelace s tím třením by mohly tedy způsobit, že tam vznikne ta kluzná vrstva, po které se bruslí. No a protože Bowden byl muž činu, tak se odstěhoval na dosti dlouhou dobu do této jeskyně. Je to jeskyně ve Švýcarsku, která se jmenuje Jungfraujoch. Já to neumím pořádně vyslovit. Je v nadmořské výšce 3346 metrů. On tu jeskyni volil záměrně proto, že tam byla stálá teplota kolem -3°C. A z toho jeho orientačního výpočtu mu vycházelo, že kolem těch -3°C to bude přestávat fungovat, ten mechanismus regelační. No a odvezl si tam přístroje. Takovou rotační desku, na které byla vlastně podložka rotující, taková přítlačka a tady měřil tření a součinitel smykového tření,
Minuta: 17
nejenom u ledu, ale i u dalších záležitostí. No a prokázal, že to tření vyvine takové teplo, že to stačí na to bruslení. Takže od té doby máme mechanismy dva, a zdálo se, že vše je v pořádku. Že tedy do těch -3°C zhruba funguje regelace a při těch nižších teplotách, -10°C, -15°C, se ta vrstvička pod tou bruslí udělá třením. No, všechno vypadalo jasně, až do roku 2015. V roce 2015 Bo Person a další udělali takové jednoduché modely, jak by to s tím třením mohlo vypadat. A zjistili, že při rozjezdu té brusle tam musí být skok takzvaného součinitele smykového tření. A oni dělali různé experimenty, které tady vidíte na tom grafu,
Minuta: 18
a tam žádný skok nikde není. Tady je rychlost skluzu, v podstatě téměř od nuly až do nějakého klouzání. Tady je součinitel tření a žádný skok tam není. No, možná tady u těch křivek by to šlo chápat jako nějaký skok, ale to je -30°C, -40°C. Ale za běžných teplot, kdy se bruslí, -3°C, -10°C, tam žádný skok není. A tím vlastně prokázali, že minimálně při tom rozjezdu té brusle za to nemůže být odpovědné ani to tření. A jsme zpátky. Je rok 2015 a zase nevíme, proč bruslíme. To je tak ve fyzice pořád, že vždycky si myslíme, že něčemu rozumíme, a pak někdo přijde a přesvědčí nás, že vlastně vůbec netušíme, proč tomu tak je. No, a od toho roku 2015 se začaly vymýšlet různé záležitosti, čím by to mohlo být. Že by pod tou bruslí mohly vznikat zvláštní domény z ledu a vody.
Minuta: 19
Že by tam mohly být nějaké chaotické fáze. Že by za to mohly možná moci povrchové jevy. Protože když jsou povrchové jevy, tam jsou nevykompenzované elektrostatické síly, a ty že by mohly dělat nějakou elektrostatickou levitaci. A najednou těch mechanismů, jako kdyby se s tím roztrhl pytel, a potřebuje to další a další experimenty a zjišťovat, jak to s tím bruslením je. Takže výsledek mého vyprávění je záporný. Píše se rok 2017, my stoprocentně víme, že na bruslení se podílí regelace, podílí se na ní tření, ale také víme, že to nestačí. Že musí být další mechanismy, které jsou zcela neznámé, a to bruslení je záhadou do současné doby. Už jsem tady naznačil, že fází ledu je velké množství, my jich dneska známe 23. To je neskutečné množství různých fází ledu. Známe 17 krystalických fází.
Minuta: 20
Ta jedna Ih, o té jsme si říkali, to je ta hexagonální, pak je ještě Ic, to je kubická. To je podobné diamantu, led jako diamant, ale ta je nestabilní, ten nevydrží. No a pak jsou další fáze, které krystalují v různých soustavách, až po fázi XVI, která je vlastně sedmnáctou, protože ty "I" jsou dvě, jo? Je to takový folklór fyzikální, abychom zmátli nepřítele. (Smích) Takže ona je Ih, Ic, tím tam naskočily rovnou dvě, takže ta šestnáctá je vlastně sedmnáctá. No a ta byla připravena uměle v Grenoblu, v ústavu Laeho Langevina, o tom ještě budu povídat. Kromě těch krystalických fází jsou tři amorfní fáze. To jsou fáze podobné jako sklo, které vlastně tečou, z dlouhodobého hlediska. Ta nejhustší "very high density amorphous", to je ta poslední v tom řádku,
Minuta: 21
má hustotu 1,26 gramů na centimetr krychlový. To je led, který by klesnul ke dnu. Neplaval by na povrchu, má hustotu vyšší než voda. No a potom se objevily numerické simulace, kolem roku 2000, ve kterých se ukázalo, že by mohl existovat takový zvláštní led, kterému se začalo říkat "superionický led", který by byl současně pevnou látkou a současně kapalinou. Z kyslíků by se tam vytvořila krystalická mříž... - a to je ta pevná látka, tedy, z kyslíku - a ten vodík by měl volně procházet tou krystalickou mříží. Což by se chovalo něco jako taková pseudokapalina. No a dlouho se diskutovalo, jestli ten superionický led je pouze záležitost nějakých numerických chyb, numerických simulací, nebo zda to může v přírodě existovat. Postupně byly předpovězeny tři takové fáze.
Minuta: 22
Až v Lawrencově národní laboratoři v Livermoru se jim podařilo tuto fázi uměle připravit. Vzali normální led na diamantovou kovadlinu, vytvořili vysoký tlak a za toho vysokého tlaku se to změnilo na ten superionický led, že tam byla krystalický mříž z kyslíku a ten vodík volně procházel. Čili takovéto extravagantní fáze ledu můžeme očekávat na astronomických tělesech a i jinde. Teď krátce k tomu, jak byla objevena ta poslední fáze ledu. To je taková krátká exkurze do chemie. V chemii známe pojem klatrátu. Klatrát to je síťka z molekul, která má uvnitř zachyceného vetřelce. Je to tady vpravo nahoře - síťka nějakých molekul a uvnitř je vetřelec, chycený. Pokud ta síťka molekul je síťka z vodních molekul, tak se tomu říká hydroklatrát. Hydroklatrát je tedy síťka vodních molekul a uvnitř je chycený vetřelec.
Minuta: 23
Na dně oceánů jsou velmi často hydroklatráty methanu. Vypadá to nějak takhle, tohle je veliké asi metr, v Mexickém zálivu vyfotografované. Ale je to i ve velkých jezerech, těch hydroklatrátů methanu je neskutečné množství. A jsou to tedy síťky vodních molekul, které si drží uprostřed jako vetřelce methan. To, co se běžně říká, že až dojde ropa, budeme mít velké problémy, to asi není tak úplně pravda, protože až dojde ropa, tak budeme těžit methan z hydroklatrátů methanu ze dna oceánů a zde dna velkých jezer. Už se to zkouší v Japonsku, velice úspěšně, dá se to těžit velmi snadno. Takže, až dojde ropa, tak budeme devastovat dna oceánů dál a začneme těžit hydroklatráty methanu a z toho dělat methan. Proč o tom povídám? Protože na univerzitě v Göttingenu je napadlo,
Minuta: 24
že by mohli vyrobit uměle nový led. Že by vzali hydroklatrát neonu, čili síťku vodních molekul, která si jako vetřelce chytila neon, a dělali numerické simulace, že kdyby to vakuovali - udělali podtlak - ochladili, tak že by ten neon měl uniknout z té síťky a že by měla zůstat pouze síťka těch vodních molekul, což je krystalografická fáze ledu, a že by takhle šel uměle připravit led. No, jenomže oni nevěděli... Oni to zkoušeli a vypadalo to nadějně, ale nevěděli, zda neon je ještě přítomen, nebo není, že jo... Oni neznali to s tím hliníkem od nás z Humpolce. (Smích) Oni hledali neon, zda je přítomen a... No tak je napadlo, že by to šlo zjistit, jestli ten neon tam je, nebo není, za pomoci ostřelování té látky neutrony.
Minuta: 25
Neutron je částice, která se chová současně jako částice, současně jako vlna, a když s těmi neutrony střílíte na krystalickou látku, tak se tam vytvoří typický vlnový obrazec, ze kterého se dá bezpečně poznat, jestli tam neon je přítomen, anebo není přítomen. No a tak je napadlo, že odstěhují experiment do Grenoblu, do ústavu Laueho Langevina, na který se díváme na tom snímku napravo nahoře. Je to takový hrnec obrovský, v něm je podtlak, jaderný reaktor, a ten jaderný reaktor neslouží k výrobě energie, ale je zdrojem neutronů. A ty neutrony se neutronovody vedou k mnoha experimentům, je tam obrovská hala s desítkami experimentů, a pokud někde budete číst, že neutron má takovou či onakou hmotnost, takový či onaký dipólový moment, tak to všechno bylo změřeno v této laboratoři.
Minuta: 26
Tady to je nejlepší laboratoř pro neutrony na světě. No a v tom Göttingenu je napadlo, že experiment tam odvezou a že tedy tam přivedou k tomu ty neutrony a zjistí, zda tam neon je ještě přítomen. No a ochladili to na 140 Kelvinů, vakuovali pět dní, a po pěti dnech si byli jisti, že neon už tam přítomen není. A vyrobili uměle novou fázi ledu, krystalický led s nejnižší známou hustotou, 0,81 gramu na centimetr krychlový. Já jsem relativně nedávno v tom ústavu byl, a je tam obrovsky obtížné sehnat povolení, dostat se dovnitř, protože oni tam mají velké bezpečnostní předpisy kvůli radioaktivitě. No a dostala se nás tam nakonec celá skupina šestnácti lidí. A tam jsou kontroly jednak na vstupu,
Minuta: 27
no a potom na výstupu musíte strčit ruce do takového stroje, který zjišťuje, jestli nemáte na sobě něco radioaktivního. No a říkali nám
Minuta: 28
tak zůstaly za hranicemi sluneční soustavy v takzvaném Oortově oblaku takové slepence kamení a ledu, které se občas dostanou do sluneční soustavy. Když jsou v blízkosti Slunce, tak jak se odpařují ty plyny z toho jádra, tak vzniká typický ohon a říkáme tomu kometa. To kometární jádro samotné nemusí být příliš veliké, většinou 5 - 10 kilometrů. Ten ohon komety může být ale veliký až miliony kilometrů. No a existovalo období, kdy na Zemi těchto komet dopadalo velmi mnoho, a proto se do učebnic dostalo, že vlastně komety jsou hlavním zdrojem vody pro naši Zemi. Dneska víme, že to není pravda, protože komety zkoumáme už z blízka, umíme na nich dokonce i přistát - viz třeba sonda Rosetta, jedna z nejslavnějších sond Evropské kosmické agentury. No a bezpečně víme, že v tom ledu, tam se vyskytuje H2O, že ano - voda.
Minuta: 29
A ten vodík může být jak obyčejný, že má v jádře jeden proton, a nebo tak zvaný těžký vodík, že má v jádře jeden proton a jeden neutron. A problém je, že na kometách poměr těžkého a lehkého vodíku neodpovídá poměru těžkého a lehkého vodíku v našich oceánech. Takže komety nejsou hlavním zdrojem vody tady na Zemi. Pravděpodobně tím hlavním zdrojem jsou planetky. To jsou takové objekty, které nacházíme třeba mezi Marsem a Jupiterem nebo i za drahou Neptunu. A tyto planetky mají ten poměr vodíku a těžkého vodíku zhruba stejný jako u nás. Neříkám, že by komety na Zemi vodu nepřinášely - ano, přinášely ji, samozřejmě, ale nebyl to většinový mechanismus, takže tady musíme poněkud naše znalosti poopravit. A závěr tohoto vyprávění o ledu
Minuta: 30
patří vlasatému ledu. - a teď mi to připomíná, že jsem tam nedal Jindřišky fotografii, kterou mám v zásobě... A je to led, který se dlouho spekulovalo, jestli když ten led má 23 různých fází, jestli by taky nemohl dělat polymerní vlákna. Ono to vypadá strašně krásně, ten vlasatý led. A vypadá to, jako kdyby tam byla vlákénka. No, ale pak nějací biologové přišli s tím, že ten vlasatý led je jenom na ztrouchnivělých kmenech, a že tam je plíseň Exidiopsis effusa. Takže to vlastně není nová fáze ledu, ale je to obyčejnskej plesnivej led, (Smích) který sleduje vlákna té plísně a žádná senzace s polymerními vlákny se nekonala. Pojďme přejít k další kapitole. Kapky se koulí. Kapky jsou samozřejmě
Minuta: 31
velice krásné a dá se na ně dívat velmi dlouho. Já jsem zase volal Ivanovi, že bych potřeboval nakreslit kapku... (Smích) Už jsem měl tedy strach, co bude následovat... a přišla tahle fotografie. No nesmějte se, já když jsem po něm chtěl - a to tady nebudu mít, v této přednášce - takový ten známý Newtonův experiment s rotujícím vědrem, tak opravdu pověsil lano na strom a tam experimentoval s vědrem. Má to natočené na videu, bylo to něco naprosto příšerného. (Smích) Tak takovouhle fotku mi poslal. Podívejte se, že v každé té kapce se zobrazuje domeček s komínkem i s kouřem, což je docela hezká fotografie. A kapku mi nenakreslil. Říkal, že stačí fotka. On taky občas vzdoruje. U vody je velice zajímavý jev povrchové napětí.
Minuta: 32
To vlastně drží tu kapku pohromadě. Protože když jste uvnitř té vody, uvnitř té kapky, tak tam na každou molekulu působí ze všech stran síly. A ty síly se vyrovnají, takže ve výsledku tam nepůsobí nic. Ale na tu povrchovou vrstvu, tam vlastně působí síly jenom z vnitřku té kapky, ale z vnějšku už ne. Ty síly se nestačí vyrovnat a vznikne tam taková pružná blanka na povrchu. A ta pružná blanka, abyste jí prošli skrz, tak musíte vynaložit určitou sílu, které se říká povrchové napětí. Čili normálně to, že se po vodě nedá chodit, to je samozřejmě nesmysl. Tam je ta povrchová blanka, která vám udrží jehlu, udrží vám sponku, udrží vám žiletku, je to tam musíte pěkně dát, že jo, takhle na placato. Nesmíte tam s tím hodit. No a tohohle jevu využívají i tyhlecty potvory. Já tomu říkám vodoměrka.
Minuta: 33
Nějaký biolog mi říkal, že je snad deset druhů a každý se jmenuje jinak a že tohle rozhodně vodoměrka není. Mně to je v celku jedno, prostě... (Smích) Je to živočich, který umí chodit po vodě, což si cením. A v té "Z kuchyně do vesmíru", v té knížce Ivan tu vodoměrku nakreslil, a to byla taky apokalypsa, jak lovil vodoměrku, ale... to nemusím tady všechno líčit. Tyhle síly, které se nevyrovnají, to není jenom mezi povrchem vody a okolním vzduchem, ale i mezi třeba kapalinou a skleněnou trubičkou, tím sklem. Tam jsou taky nevyrovnané síly, které způsobují buď to, že ta kapalina vzlíná, nebo že je snižována dolu oproti normálnímu stavu. Co je zvláštní, že se vždycky kreslí kapičky - to určitě každý z vás viděl -
Minuta: 34
ta kapka vypadá takhle, jo? Taková kapka neexistuje, prosím. (Smích) Přestože se to takhle... No možná tedy na kapajícím kohoutku, ještě než se utrhne, jak tam trošičku visí, ale jinak takováhle kapka není. A to na co se díváte, to není jen tak nějaká malůvka, to je výsledek numerické simulace americké NASA, která... (Smích) Totiž to není vůbec jednoduchý problém, jaký bude tvar kapičky, že jo? Tak je to taky zajímalo. A pokud by ta kapka byla ve vakuu bez gravitace, tak to povrchové napětí z ní udělá kuličku, že jo... Když ta kapka padá, tak je tady ještě tření o tu atmosféru, která ji bude zezdola zplacaťovat. No a výsledek té numerické simulace byl nádherný, že ty kapky malé vypadají jako kuličky, větší už jsou zespoda zplacatělé tou silou tření o atmosféru
Minuta: 35
a ty nad nějakých 7 milimetrů už jsou dokonce prohnuté dole. No a tyhle prohnuté kapky se rozpadnou, rozpadnou se na menší kapky. Takže vlastně největší kapka, která může existovat, je osmimilimetrová. Větší kapky už neexistují, ta už je nestabilní a rozpadají se. A současně z toho výpočtu vyplynulo, že ty kapky mají nějakou finální rychlost. Když pustíte kamínek, tak bude padat stále rychleji a rychleji, tomu se říká volný pád. Ale když pustíte kapičku, tak je to něco jiného. Proti té kapičce tam působí ta atmosféra, relativně silně, a síla tíže se vyrovná se silou od té atmosféry a ta kapka už se pak snáší konstantní rychlostí. A v té americké NASA spočítali tyhle rychlosti snášení. U čtyřmilimetrové kapky je to metr za sekundu. Čili ona se zrychluje na ten metr za sekundu a pak už se snáší, pořád metr za sekundu.
Minuta: 36
A u těch velkých kapek je to 6 milimetrů - 9 metrů za sekundu, a to je nejvíc, protože ty větší už se pak rozpadají. No a tahle simulace... Ono simulujte, simulujte na počítači... Většinou to chce ověřovat experimentálně. A tak se našla parta Mexikánců, mexických fyziků, kteří si řekli "Důvěřuj, ale prověřuj!", a na nějaké mexické planině, kde byly časté bouřky, tak tam rozmístili přístroje a vysokorychlostní kamery a začali filmovat kapičky. No a první věc, které si všimli, že ty kapičky opravdu vypadají podle té simulace NASA. Tak to byli strašně spokojení, že ty kapičky, tedy ten tvar je správný, ten spočítaný. A co se týče rychlostí těch kapiček, to jim nevycházelo. Protože některé malé kapičky, třeba třímilimetrové, měly i vysoké rychlosti, kolem těch sedmi, osmi metrů za sekundu. A říkali si "To není možné..." No a první reakce byla,
Minuta: 37
že tedy začali prohlašovat, že ta simulace americká je chybně. No ale pak na to přišli, že vlastně tyhle velké kapky, které získají tu rychlost kolem 9 metrů za sekundu a rozpadnou se na ty menší, tak ty menší kapičky si podrží tu velkou rychlost. Takže vlastně to, že ta třímilimetrová kapka měla 9 metrů za sekundu, je proto, že to byla velká kapka, která se rozpadla. A vysvětlili to. A tady musím konstatovat, že tedy experiment souhlasí s numerickou simulací a je to jeden z výjimečných jevů, kterým fyzika rozumí. (Smích) Další velmi zajímavé kolem kapiček je Leidenfrostův jev. Nevím, jestli jste o něm slyšeli. Leidenfrost byl německý lékař a teolog, který si všiml toho, co jste určitě viděli všichni. Když máte rozpálenou plotnu a hodíte na ni kapku,
Minuta: 38
tak když je ta plotna rozpálená málo, tak ta kapka zasyčí a je po ní. Když je ta plotna rozpálená hodně - je to přes nějakých 230°C, 250°C - tak tam tu kapku hodíte, a ona začne poskakovat. A vydrží neuvěřitelně dlouho, někdy i dlouhé minuty. Je to proto, že pod tou kapkou vznikne vrstvička páry, a ta vrstvička páry izoluje tu kapku od té plotny, a ta kapka tam vydrží nesmírně dlouho. Když to přeženete s teplotou té plotny a půjdete na nějaké teploty přes 300°C, tak už ta kapka zase zasyčí a zmizí, protože tam už bude velký tepelný tok do té kapky. Čili je to jenom rozmezí teplot, od nějakých 220°C, 230°C do nějakých 320°C, kde toto probíhá a říká se tomu Leidenfrostův jev. A já bych pustil takové amatérské záběry Leidenfrostova jevu nejprve.
Minuta: 39
Já si nejsem jistý, jestli tady byl zvuk, ale asi ne tedy... U té další animace pak už by měl být. Je to takové hezké hraní, tohle jsou amatérské záběry, kdy ta kapička tam vydrží velmi dlouho. A chtěl bych říci, že bude následovat video profesionální, z univerzity, kde měli vysokorychlostní kameru a sledovali Leidenfrostův jev. A jestli jste slyšeli, že voda teče jenom z kopce, tak vás teď vyvedu z omylu, to není pravda. Protože právě díky Leidenfrostovu jevu,
Minuta: 40
když budete mít podložku, která je pilovitá, tak vlastně ta pára, která vznikne mezi kapkou a tou rozpálenou podložkou, tak ta pára bude působit silou šiknou na tu kapičku. A když ten pilovitý povrch bude zdvihnutý, tak ta kapička pojede prostě do kopce, bez nejmenších problémů. Čili skutečně voda může téct do kopce, ale musí to být na rozpálené plotně a musíte ji tam kapat po kapkách, jo? (Smích) Pak s tím nemá problém. A na té univerzitě, tam byla parta takových hračičků, kteří vymysleli nádherné bludiště. Já si pamatuju z dětských let, jsem to taky měl. Bylo to takový kulatý, byly tam různé cesty, kovová kulička. Teď jste to naklápěli a měli jste tu kuličku provést přes nějaké bludiště do nějakého otvoru, kde spadla dolů. To bylo něco neskutečnýho, tahle hračka.
Minuta: 41
Mě to natolik rozčilovalo, jo... Mně se to nikdy nedařilo. No... já jsem trochu cholerický a už jsem byl i v dětství, takže jsem to nakonec rozšlapal. (Smích) A tenkrát, kdybych měl to, co udělali na té univerzitě, tak bych byl šťastnější člověk dnes. Protože oni udělali tohle bludiště z těch pilovitých povrchů, celý ten povrch toho bludiště rozpálili na tu Leidenfrostovu teplotu a když tam kápli kapičku, tak ty pilovité zuby měli udělané tak, že na ni působili přesně tak, aby ji to odvedlo tím bludištěm správně tam, kam patří, jo? Takže pojďme se na to podívat... Doufám, že půjde ten zvuk... Jo. To jsme pod Leidenfrostovou teplotou.
Minuta: 42
Teď už začíná Leidenfrostův jev... Tak tohle je teplota nízká... A teď bude dostatečná. Je to velmi zrychlené, takže uplyne asi, já nevím, tři, čtyři minuty, než ta kapka zmizí. A to je ten pilovitý povrch. Takže vidíte, že voda může téct do kopce. (Smích)
Minuta: 43
A to je to bludiště. Ty pily jsou dělané tak, že ve směru těch šipek působí síla na tu kapičku.
Minuta: 44
A tohle je pak z vysokorychlostní kamery, co se děje pod tou kapkou. Ta síla působí od té plošky kolmo, vždycky. Takže až budete dětem pořizovat nějakou hračku k Vánocům, tak tady máte nápad. Rozhodně ne to bludiště s tou kovovou kuličkou, to je k vzteku, jo? Tohle je mnohem sofistikovanější a myslím si, že kapat kapičky z nějakého kapátka je mnohem hezčí práce, než se rozčilovat nad kovovou kuličkou, která rozhodně nejede tam, kam chcete.
Minuta: 45
Co se týče Leidenfrostova jevu, tak ten také funguje u světa z antihmoty, jak objevil Hannes Alfvén. My jsme všichni krmeni sci-fi, a ve sci-fi jste mockrát určitě četli, když se potká hmota a antihmota, udělá to BUM. A to není pravda. Protože když se potká hmota a antihmota, tak začnou anihilovat na té styčné ploše. Ale produktem anihilace je elektromagnetické záření. A elektromagnetické záření vyvíjí tlak. Setsakramentský tlak. Pokud máte kometu, tak elektromagnetické záření našeho Slunce je schopné formovat tvar jejího ohonu a směr jejího ohonu. A myslím, že jsou veřejnosti známé experimenty se sluneční plachetnicí, které probíhají. První byly v roce 2010,
Minuta: 46
kdy se Japoncům podařilo rozvinout plachtu o velikosti dvacet metrů a využívali tlak slunečního záření a normálně s tou plachetnicí manévrovali. Čili ten tlak slunečního záření... tlak elektromagnetického záření v tomto případě, který vzniká na styku hmoty a antihmoty, tak tam vytvoří Leidenfrostovu vrstvu, podobně jako pod tou kapičkou, a ta anihilace bude velmi, VELMI pomalá a plošná. Bude probíhat jenom v té ploše. Samozřejmě ty fotony, které tam vzniknou, odletí pryč, rychlostí světla, ale vzápětí vzniknou další a další. A trvale se tam bude vytvářet izolační vrstva. Takže není pravda, že hmota s antihmotou, které se dostanou k sobě, bouchnou. Tak to prostě není, bude to velmi pomalý jev, oddělený tou Leidenfrostovou vrstvou, ale tentokrát z elektromagnetického záření. Tady je potom ukázka, kde se nachází antihmota ve vesmíru. Dříve jsme si mysleli, že jsou ve vesmíru celé oblasti z antihmoty.
Minuta: 47
Dneska jí nacházíme jenom tam, kde jsou vysoce energetické procesy, třeba v jádře naší galaxie, kde je černá díra, a v jejím okolí vznikají elektron-pozitronové páry. Tak tam trošičku antihmoty je, ale ta tam vzniká, ne že by tam byla trvale. S kapičkami existují mnohá kouzla a jedno z nich všichni známe, které je neskutečně krásné, že sluneční světlo se láme a odráží tak, že se rozloží do jednotlivých barev a my vidíme efekt duhy. Tady je obrázek, jak by to zhruba mohlo vypadat. Ta kapička je samozřejmě enormně zvětšená a tady je ten divný exot, vidí duhu. Asi nejslavnější obrázek duhy z poslední doby je tento. Na něm je těch duh celkem velké množství. Jednak je tam primární duha, ta vzniká jedním lomem, jedním odrazem na vodní kapce a druhým lomem.
Minuta: 48
Pak je tady sekundární duha, která obráceně barvy. a vzniká na té vodní kapce dvěma odrazy a dvěma lomy. Pak je tady nějaký divný sloup, který pravděpodobně vzniká nějakou interakcí s vodními molekulami z toho jezera, a pak jsou tady další duhy ještě v tom jezeru, a to už jsou jenom odrazy. Fyzika rozumí velmi dobře té první a druhé duze. Jsme bezradní nad tím, proč tady je ten sloup. To bude chtít vysvětlit, ale zatím nevíme. Pojďme ke klokotající vodě, což je nádherný jev, když se vám voda vaří. A já mám na to vždycky takové záporné vzpomínky, protože když jsem vařil kdysi vajíčka k snídani
Minuta: 49
a dcera - jí byla tak 4, 5 let - tak se mi tam nějak strašně motala v té kuchyni a co čert nechtěl se to vylilo, všechno jí na nohu. Tak jsem jí odvezl do nemocnice. A tam byli... bylo to v Motole, byli to naprostí profíci, kteří okamžitě zasáhli. Všechno, všechno v pořádku, dneska žádné následky nemá. Ale ti doktoři byli v pořádku, nikoli ta zdravotní sestra, která tam byla. To byla taková blondýna s nalakovanými nehty, dlouhými řasami. A já jsem jí říkal, jak se to stalo, ale ona tedy chtěla svojí verzi. No a když přišel pan primář a zeptal se, jak se to stalo, tak mě nepustila ani ke slovu, zamrkala těma očiskama, a říká
Minuta: 50
že se to stalo, že jsem jí nekomentoval a pomstil jsem se až po letech, že jsem ji zvěčnil v té knížce. (Smích) Tak, co se týče varu... Nevím, jestli jste si všimli - a i tady budou nějaké vary - v rychlovarné konvici, když vaříte vodu, že to nejdřív krásně šumí, pak to šumění téměř ustane, a úplně na závěr to začne klokotat, to už se blíží ten skutečný var. Proč? No, ony tam vznikají bublinky té nové fáze, které vznikají dole v té rychlovarce. Tam dole je ta spirála, která to zahřívá, samozřejmě. Ty bublinky, které tam vznikají, nejsou - ty první bublinky - bublinky vodní páry, jak by se mohlo stát. V té vodě je rozpuštěné velké množství nečistot. Je tam kyslík, je tam oxid uhličitý a další a další záležitosti.
Minuta: 51
A ty první bublinky jsou bublinky těch nečistot. Teprve později jsou tam bublinky vodní páry. No, a ty první bublinky, které vznikají někde u té topné spirály, samozřejmě vzlínají, poněvadž mají nižší hustotu, směrem vzhůru, a jak se dostávají do jiných tlakových a teplotních poměrů, tak implodují. Prostě zmizí, jo. Smrsknou se a zmizí. A to smrsknutí a zmizení, ta imploze, je doprovázena takovým lehkým prásknutím. A to je ten šum, který slyšíte. Takže teď už je asi jasné, že když je to dostatečně prohřáté, tak ty bublinky doletí až k povrchu a už neimplodují. A to je ten okamžik těsně před tím varem, kdy končí ta fáze toho, že ty bublinky nedojdou k povrchu, implodují nám a dělají to charakteristické šumění té rychlovarky, ale dojdou už k povrchu a najednou jakoby všechno utichlo. Pak se ozve klokotání a rychlovarka už vaří.
Minuta: 52
Tady jsem sehnal nějaké obrázky s pokličkami, bez pokličky, hrnců. Tohle všechno pak Ivan překreslil, ale tady mám ještě původní obrázky, mé. Tedy mé... ne že bych já kreslil, proboha, to jsou stažené z internetu. Já jsem kreslil jednou, na přednášce z obecné relativity koně, na kterém jsem chtěl dokumentovat zápornou křivost. Jak máte to sedlo, tak ono takhle na jedné straně je ta kružnice jedním směrem a takhle přes ten hřbet je druhým, tak to jsem se snažil nakreslit. Pak jsem se otočil a oni měli vytažené mobily a všichni si to fotografovali. (Smích) Jsem říkal
Minuta: 53
Role pokličky. Jestli pokličku ano, nebo ne. A to je dvojsečné. Jde o to, jakou máte úlohu. Jestli máte úlohu, že nalijete do toho hrnce studenou vodu a chcete to přivést k varu a něco si uvařit, pak poklička jednoznačně, samozřejmě ano, protože to izoluje od okolí a uvaříte to mnohem rychleji, to přivedete k varu. Tohle byla moje marná snaha po celé dětství mých dětí jim vysvětlit, že když něco vaří, že se tam musí dát poklička. Nikdy se mi to nepodařilo, vždycky zásadně vaří bez pokličky. A ono většinou to jejich vaření dopadne tak, že tam stejně pak jsou takové uhlíky a v bytě je černo úplně, tak se to vyhodí, ty hrnce, a začne se znova. Ale poklička tedy, normální člověk rozhodně ano. A normální člověk, jestli je to třeba plynový sporák, jako máme my, tak když se to uvede do varu, tak se může pod tím kotlem stáhnout, že jo?
Minuta: 54
No proč? Protože víc než sto stupňů z toho neuděláte, ať budete dělat, co budete dělat. Můžete žhavit pod kotlem jak chcete, ale víc jak sto tam prostě nebude, jo? Takže je to pak už naprosto zbytečné, stačí ten var udržovat nějakým malým výkonem - ať je to elektřina, nebo ať je to plyn. Ale trošičku jiná úloha je, jestliže už máte tu vodu, že se vaří. A váš úkol tentokrát není v ní něco uvařit, ale to, co dělají ty moje děti běžně, ji vyvařit, úplně, aby zmizela, jo? A udělat to co nejrychleji. A tady ta role té pokličky už je zanedbatelná. Protože změna... Dokud to byl ohřev, tak samozřejmě ano, že jo? Ale pakliže je to změna skupenství, ze skupenství kapalného na skupenství plynné, na páru, tak to už probíhá při stejné teplotě, při těch 100°C. A veškerá energie, kterou do toho dodáte, už jde na změnu té vody na páru.
Minuta: 55
A je jedno, jestli tam poklička je nebo není. Když tam je, tak to bude utíkat ta pára bokem, když tam není, tak půjde nahoru. Takže tady ta poklička už nemá svůj smysl, když to chcete vyvařit, a je to jedno, jestli ji tam dáte nebo nedáte. Ale pokud chcete přivést studenou vodu k varu, jednoznačně pokličku ano. Pak je docela zajímavá otázka, jestli vajíčko lépe uvaříte v Praze, a nebo někde vysoko v horách, že jo? Protože teplota varu s nadmořskou výškou klesá, a když budeme někde ve dvou kilometrech vysoko, což odpovídá nějakému Kitzbüheler Hornu v Rakousku, tak je to sedm stupňů, že jo. Tam ta voda bude se vařit při 93°C. A člověk by tak logicky řekl
Minuta: 56
a budeme vařit vajíčko. Co to znamená uvařit vajíčko? Ten žloutek uvnitř musí změnit formu té bílkoviny, a to se děje při 60°C. Čili vaření vajíčka vlastně znamená ohřát tu hranici toho žloutku na 60°C. Tepelný tok, který jde k tomu žloutku, je úměrný
Minuta: 57
že ten tepelný tok je úměrný rozdílu teploty na jedné a druhé straně. To zase na těch oknech je jasné. Když bude venku -50°C, tak ten tepelný tok bude obrovský a uvnitř bude zima, že jo? Když bude venku jenom -10°C, tak to bude ten tepelný tok menší. No, a ten tepelný tok tedy na hraně toho žloutku, tam je 60°C, potřebujeme. A na té skořápce bude buď 92°C - nebo 93°C - a nebo stovka, tady v Praze. Takže ten tepelný tok je vyšší v Praze
Minuta: 58
a z toho nitra je vynášena energie vzestupnými proudy a potom sestupné proudy, ty chladné, jdou zase do nitra Slunce. A povrch Slunce vypadá takhle krásně zrnitě, kde jsou to vrcholky těch vzestupných a sestupných proudů, což vlastně odpovídá tomu varu, který mi známe z... z běžných experimentů v kuchyni. Kolem zvuku asi je dost záležitostí, kterými bych se nechtěl zabývat, ale tohle na chviličku típnu, to je hodně zajímavé. Jestliže bude venku opravdu mráz... Já jsem ho zažil vlastně jenom jednou. To byly uhelné prázdniny a bylo -26°C. Když nám dali prázdniny, tak já měl ten blbej nápad jet do Krušných hor na Klínovec lyžovat. Sjel jsem to jenom jednou, omrzl mi jazyk a tím můj experiment skončil.
Minuta: 59
Ale takovýhle mráz, kdyby zase jednou přišel, tak si určitě zkuste experiment, který ukážu. V rychlovarce ohřejte vodu na 100°C, vyjděte na ten mráz a vyhoďte tu vodu do vzduchu. Protože při takovémhle rozdílu teplot - ta voda +100°C a venku pod -20°C - dojde k tomu, že ty vodní kapičky se rovnou změní na sníh. Což je nádherné, a bohužel tedy tenkrát jsem to nevěděl, takže to jsem neexperimentoval. A zkoušeli jsme to někdy loni, kdy byly docela pěkné mrazy, ale ne zas tak velké, takže se nám to nepovedlo. Tohle je v Rusku, tam je zima veliká... Takže meteorologové předpovídají, že letošní zima bude krutá...
Minuta: 60
(Smích) Tak máte domácí cvičení, můžete... ... zkoušet... přeměnit vodu přímo na ledové či sněhové krystalky. Tak, další experimenty, které se dělají často při leteckých dnech, ale ne v naší zemi, protože my nemáme moře. Praotec Čech se zastavil tady. A kdybychom měli moře, tak tam můžeme dělat takovéto experimenty. A jestliže letadlo letí nadzvukovou rychlostí, tak když letí nadzvukovou rychlostí, tak zvuk se táhne pouze za ním, jo. Protože to letadlo samo letí rychleji než zvuk. Což znamená, tady dole, když bude nějaký člověk, tak vlastně...
Minuta: 61
Když bude třeba v tomto místě, tak to letadlo nemůže slyšet, protože ten zvuk je všechen za tím letadlem. A teprve když to letadlo doletí tak, že ho lízne tahle ostrá hrana, tak v tu chvíli ten zvuk uslyší. Říká se tomu rázová vlna. No a na té rázové vlně, ta funguje jako by nečistota, a když je to u moře, kde je vysoká koncentrace vodních molekul, tak tam ty vodní molekuly začnou kondenzovat na páru. No a to je nádherný trik při leteckých dnech, kdy ten pilot to šolíchá tak někde kolem rychlosti zvuku, když letí podzvukovou rychlostí, tak ten kužel zmizí, protože ten zvuk jde i před něj, a když přitlačí a letí nadzvukovou rychlostí, tak se vytvoří takovýhle kužel. Čím vyšší rychlost, tím ten kužel je užší. Samozřejmě, když to šolíchají kolem té rychlosti zvuku, tak ten kužel je téměř kolmý. Takže pojďme se podívat na takovéto show na leteckém dni...
Minuta: 62
Koukám, že sedět přímo u těch reproduktorů musí být utrpení... Tam je vidět, teď letí podzvukovou rychlostí, pak zase za chviličku přidá a rozvine se ten kužel rázové vlny, protože na té rázové vlně začne kondenzovat ta vodní pára. Jsou to krásné efekty, jde to dělat ale jenom u moře, kde je vysoká koncentrace... vysoká vlhkost. Tak já myslím že to byl poslední zvuk, že už nebudete trpět. A pojďme od mikrovlnky k Velkému třesku. Mikrovlnka je zařízení, které asi všichni dneska používáme naprosto běžně.
Minuta: 63
Je to zařízení, ve kterém si ohřejete jídlo, v tomto případě nějakého ptáka. Zdrojem těch mikrovln je magnetron. Ten magnetron vytvoří mikrovlnné záření a to dělá tu krásnou věc, že vodní molekuly, které jsou v té potravině, které mají dipólový moment - mají jeden konec kladnější a druhý zápornější - tak to elektrické pole začne s nimi kmitat. Rozkmitá ty molekuly a ony ty kmity poté jdou na tepelné kmity a výsledkem je ohřev té potravy. Samozřejmě tam, kde nejsou dipólové molekuly, tak to neohřejete. Jak vypadá ten magnetron? To je záležitost celkem velmi jednoduchá. Je to elektroda, která má takový vlnkovitý tvar, tady ji vidíme. Do toho tam je magnetické pole.
Minuta: 64
a výsledek všeho je, že elektrony místo aby spořádaně letěly z jedné elektrody na druhou, tak letí po takové vlnkovaté dráze. A když elektron jako nabitá částice letí po zvlněné dráze, tak vyzařuje elektromagnetické záření. A to je to, co vám ohřívá ty potraviny, co rozkmitá ty vodní molekuly. Čili velmi jednoduchý princip, který všichni, kdo kdy sloužili za války u radaru věděli, protože to rádiové záření, když do blízkosti položili jakoukoli tyčinku, čokoládu, tak se to zahřálo a buďto rozteklo... Jsou známé zkazky, jak měli v kapse nějaké potraviny, které se roztekly. Čili tohle bylo známé, a popisuje to celá řada vojáků, kteří sloužili u těch radarů. Jo, tohle je zase z NASA obrázek různých vlnění,
Minuta: 65
kde v podstatě to máme od gama oboru, který je srovnatelný velikostí vlnové délky s atomovým jádrem, přes rentgenový obor, který je srovnatelný s velikostí atomu, až ultrafialový obor, který je srovnatelný s velikostí virů. Světlo, jednoduché bakterie. Infračervené záření, prvoci. Mikrovlny, v kterých se teď pohybujeme, to jsou vlnové délky malých drobných zvířat. Konkrétně mikrovlnka, kterou máte doma, má vlnovou délku něco přes 12 centimetrů, tak to už není hmyz - no, i když možná existuje 12-centimetrový hmyz, nevím. Ale toho bych se bál, něco takového potkat. No a pak máte radiovlny, kde když jsem Ivanovi řekl "Udělej mi tam obrázky podle vlnové délky, aby to tak odpovídalo, zhruba.", tak mi nakreslil tohohle slona. Říkal jsem mu, že bych chtěl něco méně... jaksi...
Minuta: 66
podivného, a trval na svém, že... Tak tam je slon. Z těch vojáků, kteří sloužili u radaru a kteří zjišťovali to, že ty mikrovlny jim ohřívají potraviny, tak v podstatě jeden jediný si to nechal patentovat, a je to Percy Spencer, který je tedy považován za objevitele mikrovlnné trouby. A on pracoval pro společnost Raytheon Company, která pak ty mikrovlnky začala vyrábět, a docela zvláštní je osud těch jeho patentových přihlášek. Tu první patentovou přihlášku podal roku 1945, protože končila druhá světová válka a mohl se věnovat už tedy něčemu normálnímu. No a v té první patentové přihlášce vlastně popisuje, že by mikrovlnami šlo ohřívat potraviny a že by to mohlo být dobré třeba pro nějaké velké vývařovny, pro vojsko, samozřejmě, pro velké hotely...
Minuta: 67
No ale ta přihláška, nedůvěra k tomu byla obrovská. Dlouhých pět roků trvalo - až do roku 1950 - než mu to vůbec vzali. Ale on mezitím věděl, jak na to, protože začal s tou firmou Raytheon Company experimentovat a v roce 1947 už měli první velké mikrovlnky, které předváděli na veřejnosti, a on v tom roce 1947 podal novou patentovou přihlášku na popcorn. A na to ti Amíci slyší, takže ta mu prošla už za dva roky, v roce 1949 mu ji uznali. Takže popcorn, to jo. A tohle je právě obrázek z té patentové přihlášky. Podívejte se na to, jak je to krásně ručně kreslené, jak se dělal v mikrovlnce popcorn. Dneska to děláme běžně, ale tenkrát to bylo něco úplně nového. A ty první mikrovlnky se vůbec nepodobaly tomu, jak dneska vypadá mikrovlnka. To byly obří skříně, které vypadaly jako velká lednice,
Minuta: 68
velké v podstatě téměř jako dveře. Cena byla kolem půl milionu korun, v přepočtu. Takže to byste si do domácnosti nedali. A ty mikrovlnky pro domácnost, jak je známe, to jsou až šedesátá léta, kdy se snížila cena, zmenšila se velikost a začalo to fungovat běžně. Ale nedůvěra k tomu novému zařízení v tom roce 1967, kdy to bylo uvedeno na trh, byla obrovská, a první mikrovlnky se prosadily až na počátku 70. let. Takže tady se díváme na jednu z těch prvních mikrovlnek, je to v podstatě obrovská skříň. 1600 wattů příkon, to se moc neliší od dnešní mikrovlnky, hmotnost 340 kilogramů, no to byste doma nechtěli, že jo, samozřejmě. Cena půl milionu v přepočtu na dnešní peníze. Vlnová délka nám zůstala, těch 12 centimetrů, takže v tom už se to neliší.
Minuta: 69
Tohle je obrázek, který se mi strašně líbí, protože to už je mikrovlnka, která je určena opravdu pro nějaké provozy v hotelích. A ten daný kuchař, který tam je, nebo tady v tomto případě nějaká hospodyňka, tak tady je zvon z takové té síťované mřížky, což máte dneska v mikrovlnkách taky. Máte to na těch dvířkách, aby to mikrovlnné záření vás neohrožovalo. A je to jištěné tak, že teprve když ten zvon se spustí, tak zespodu, kde je ten magnetron, který tam dodává ty mikrovlny, začne tam proudit elektromagnetické záření. Bez toho spuštění zvonu to nefungovalo. Čili takhle vypadaly první mikrovlnky, no a takhle to vypadá zhruba dnes. A jak to souvisí s astronomií? Jo, tady tu pasáž já nevím, jestli bych ji neměl raději vynechat...
Minuta: 70
Já když kdykoli jsem někde popisoval ty experimenty s mikrovlnkou, tak mi pak přicházely e-maily, jak to zkoušeli a co všechno zničili... Jeden pán mi psal srdceryvný e-mail, že manželka se s ním málem rozvedla, že zničil celou kuchyni, že ji pak museli malovat, a úplně apokalyptické věci. Já se pokusím ty experimenty, s velkým varováním, tedy - když nevíte, co děláte, tak to raději ani nečiňte - experimenty třeba s čokoládou. To je docela zajímavé. V té mikrovlnce vzniká stojaté vlnění, a máte tam místy amplitudy, a místy uzly. No, v uzlu nic nerozkmitáte té vlny, takže proto je tam takový ten otočný talíř, že jo? Protože kdyby tam nebyl, a dáte tam toho ptáka, no tak ho budete tam trápit půl hodiny, možná míň,
Minuta: 71
a některá místa budou seškvařená do černa, a některá budou krvavá. V těch uzlech to prostě netopí. Takže proto je tam ten talíř, který s tím pohybuje, aby ten pták procházel uzly a kmitnami. Čili když budete ohřívat polévku, tak byste ji neměli dát doprostřed té mikrovlnky, protože to se vám nebude točit, ale dát ji excentricky - aby samozřejmě procházela těmi oblastmi, kde to topí a kde to netopí. Takže myslet si, že když tam dáte krásně symetricky talíř... to není ono. Ale pro naše experimenty ten talíř je nežádoucí, takže... (Smích) První, co učiníme, otočný talíř pryč, jo? Kdyby nešel pryč a potřebovali jste nějakou podložku, tak z PET lahví takové jak jsou ta víčka, tak je dejte pod něj aspoň, abyste ho zdvihli a on se netočil. Čili zrušíme otáčení talíře. No a pak už je na vaší libovůli, co tam nasypete...
Minuta: 72
Vezměte papír, dejte to na ten talíř a nasypejte tam čokoládu, kaši, něco prostě sypkého, co má v sobě trošičku vlhkost, aby to rozkmitávalo to mikrovlnné záření. No a pak tam se udělá obrázek přesně těch kmiten a uzlů. Tady je vidět, někde... Počkejte, já půjdu takhle stranou, abych mohl na to posvítit... Tady je uzel, kde to nehřeje, tady je kmitna, kde to hřeje, no a můžete si udělat mapu, kde ta mikrovlnka hřeje a kde nehřeje. Z té mapy se dá odvodit i jaká je rychlost světla, kdo to umí, ale to už je... to už jsou teoretické detaily. Ale pro vás je to důležité pro ty další experimenty, abyste věděli, kde je dělat, ty experimenty, že jo? Ten experiment nepostavíte do tohohle místa rozhodně, protože tam to nehřeje. Takže SEM musíme stavět experimenty.
Minuta: 73
Tak... Tak první, co můžete vyzkoušet, vzít CDčko, dopadne tak, jak vidíte na obrázku. Tam vzniknou - poněvadž je to pokovené hliníkem - tam vzniknou plošné proudy, které to celé ohřejí, rozpraskají. A je to docela hezký efekt, když to děláte delší dobu, tak se tam takové jiskry, blesčíky... Docela pěkné... Potom hodně dobré jsou experimenty s žárovkou. Ne ty LEDky, prosím vás, to je úplně na nic. Ty klasické tepelné žárovky, co bývávaly, tak ty mají v sobě vlákno. Když vám to vlákno shoří, tak vy si myslíte, že je na nic, taková žárovka. To vůbec není pravda. Taková žárovka je pořád dobrá. Protože, proč ona svítí, to vlákno? Protože tím prochází elektrický proud, a ty elektrony ohřejí to vlákno. No jo, ale my máme mikrovlnku, takže...
Minuta: 74
my můžeme mít vlákno přerušené klidně, a ty elektrony budou kmitat v tom elektrickém poli a ohřejí to vlákno stejně. Takže když dáte žárovku do mikrovlnky, do toho místa, kde škvaří, a zapnete ji na chvilku, tak ta žárovka se krásně rozsvítí. Prosím, apeluji na vás, abyste ji zapnuli na chvilku, (Smích) na dvě sekundy... Je to krásný pohled, samozřejmě, ale ne dýl, jo? Protože pak se vám ohřeje i ta skleněná baňka a celé to bouchne. A to už není to správný ořechový. Takže jenom opravdu takhle vždycky pinknout sekundu, dvě, žárovka se rozsvítí, je to hezký, zase ji zhasnout, rozsvítit... Čili můžete si tím svítit tak nárazově, (Smích) ne jako trvale. Pak je krásný experiment s vyráběním plazmatu. Tady na tomhle obrázku je tady nějaká sirka.
Minuta: 75
Sirka, to je úplně zbytečné. Stačí špunt, jak je to tady, a jestli znáte ty tuhy do mikrotužky, tak tu tam zapíchnete a nic jiného neděláte, ani to nemusíte zapálit. Akorát přes to musíte dát skleničku. Když to celé přes to dáte skleničku a zapnete mikrovlnku, tak co se stane? To elektrické pole z té mikrotužky vytrhá jednak ty uhlíky, jednak elektrony, a kolem vznikne plazma - nádherná, zářivá koule. Ta sklenička tam musí být, aby to plazma bylo nějak formované a držené. A má to několik nevýhod zase, samozřejmě, protože opět to nesmíte dělat moc dlouho, protože se vám ohřeje ta sklenička a exploduje. No a protože to, co se tam děje, to jsou exotické chemické reakce v plazmatu, tak tam vzniká spousta jedovatých plynů, takže až vám to bouchne, tak když tak aspoň větrejte, rychle, jo? (Smích) A nebo utíkejte.
Minuta: 76
Já mám pocit, že ten experiment tady možná i mám... Takže ještě jednou se omlouvám za... Takže takhle to vypadá. Viděli jste jak dlouho to dělali, nějakých šest, sedm sekund, víc opravdu ne, pak ta sklenice už exploduje a je zle. A není třeba to zapalovat, není... třeba lepší je mikrotužka, prostě tuha nebo něco takového, udělá to úplně stejný efekt a je to jednodušší. Tak, tohle je obrázek z prezentace Ivana Havlíčka,
Minuta: 77
asi aby to bylo vyrovnané a nebyli jsme napadeni... (Smích) Možná tam měl ženskou posadit, ale to nevadí. Víte, kolik žen dostalo Nobelovu cenu za fyziku, za celou éru? Dvě. Dvě. Marie Curie-Skłodowská a paní Mayerová za objev struktury atomového jádra. Tak tady máme skryté rezervy a budeme muset rozdávat více. Ona nám to Evropská unie určitě nařídí, ale... (Smích) Tady k tomu obrázku, to co tam je na těch dvířkách té mikrovlnné trouby, to je obrázek reliktního záření. A já se pokusím vysvětlit, co to reliktní záření je. To jsou také mikrovlny. A když se podíváte na tento snímek, tak na počátku byl ten vesmír horký a hustý. To je ta počáteční oblast, těch prvních 400 tisíc roků,
Minuta: 78
a byl v plazmatickém skupenství. Co to je plazmatické skupenství? Když budete zahřívat led, tak se vám poruší ty krystalické vazby, stane se vodou. Když budete zahřívat vodu, poruší se vám van der Waalsovy vazby, stane párou vodní. Když budete zahřívat páru, tak potom způsobíte, že se odtrhají elektrony z atomárních obalů, a vznikne prostředí, kde budou ionty - kladně nabité - a záporně nabité elektrony. To je plazma. A plazma je neprůhledné. Neprůhledné pro elektromagnetický signál. Protože jakýkoli elektromagnetický signál, který letí plazmatem, narazí na ty volné elektrony, rozkmitá je, a tím že je rozkmital, tak to přebere energii té vlny. A ty elektrony začnou zase svítit na jiné vlnové délce, vysílat jiné záření, a je to neprůhledné. To si zkuste, za bouřky se podívat na blesk, skrz neuvidíte, skrz ten kanál. Nebo nemusí být bouřka, může svítit sluníčko, to máte jedno, to je taky plazmová koule.
Minuta: 79
Podívejte se na sluníčko a skrz něj taky neuvidíte. Plazma je prostě neprůhledné, jo? No kdyby to byla plynná koule, tak uvidíte na druhou stranu, skrz to Slunce, jo? Čili tohle je typické pro plazma. Tady jsme v plynném prostředí, tak na sebe vidíme, že jo. To je dobře, samozřejmě. A ve vesmíru, jak vesmír chladl, tak po těch 400 tisících letech ochladl natolik, že to plazma se změnilo v neutrální plyn. To je ta ostrá hrana, kterou tam vidíte, kdy vlastně elektrony se staly součástí atomárních obalů. A tam už je to elektromagnetické záření nemůže rozkmitat. Takže dosud je to žhavé plazma, odtud je to plyn. A na téhle hraně došlo k oddělení záření od té látky a tomu záření říkáme reliktní záření. Když se oddělilo, tak jeho vlnová délka byla ve vizuální oblasti. Bylo to obyčejnský světlo. Ale jak tohle světlo putuje vesmírem, 14 miliard roků,
Minuta: 80
tak se protahovala jeho vlnová délka až do dnešní mikrovlnné oblasti. Čili to je vlastně to, co má reliktní záření z konce Velkého třesku společného s tou naší mikrovlnkou. Pravda, ta mikrovlnka funguje na 12 centimetrech, to reliktní záření má maximum na jednom milimetru, ale jsou to všechno mikrovlny. Takže my vlastně v mikrovlnách se můžeme podívat na závěr Velkého třesku. Máme k tomu různé sondy. A ta poslední byla sonda Planck. To první zařízení, které sledovalo reliktní záření, to byla takováto anténa, nálevkovitá anténa, která má docela zvláštní osud. To je anténa, kterou Bellovy telefonní laboratoře uskutečnily první telekomunikaci na oběžnou dráhu. Psal se rok 1961.
Minuta: 81
Je to neuvěřitelné, že takto brzo, protože v roce 1957 Sověti vypustili první Sputnik, začala éra kosmonautiky, a pouhé čtyři roky později Bellovy telefonní laboratoře vysílají na oběžnou dráhu první telekomunikační družici. Ona to nebyla telekomunikační družice, jak si dneska představujeme. Byly to dvě polokoule, velké jako taková... větší hlava. Tak jeden a půl lidské hlavy, zhruba. Jestli tady někdo má velkou hlavu, asi ne... (Smích) Teď běží Kajínek na Primě, a ten má dost velkou hlavu, to je asi tak srovnatelné s touhle družicí. Ta byla z dvou polokoulí, tam byly explozivní nádržky, které ty polokoule odstřelily od sebe, a uvnitř byl zmuchlaný balon. Ten balon se nafoukl na průměr 30 metrů a byl pokovený hliníkem. A z této antény, na kterou se díváte, vyslali signál na vlně 7,3 centimetru.
Minuta: 82
To je zhruba jako ta mikrovlnka, 12 centimetrů, 7 centimetrů... Ten signál se odrazil od toho balonu a doletěl zpátky na Zemi a byl znovu zachycen tou anténou. No a tím v Bellových telefonních laboratořích prokázali
Minuta: 83
a ten byl, že na té vlně 7 centimetrů by bylo dobré udělat mapu oblohy, že to nikdo neudělal. Že my známe mapy oblohy, jak vypadají ve vizuální oblasti, ale nikdo nikdy neviděl oblohu na 7 centimetrech. No a tenhle úkol dostali Penzias a Wilson, což jsou ti pánové, kteří jsou pod tou anténou. Anténu zrekonstruovali a... objevili reliktní záření z konce Velkého třesku. Velmi intenzivní signál, který zpočátku považovali za nějaký šum z blízkých měst. Pak tam našli párek hnízdících holubů v té anténě, tak si mysleli, že zdrojem toho šumu jsou ti holubi. Holubi... Existují dobové záběry takové klece, kterou měli, dali je do klece, poslali holuby do New Jersey na ředitelství Bellových telefonních laboratoří. Tam holuby pustili, holubi zahnízdili zpátky v anténě. (Smích) Dvakrát se proletěli tam a zpátky. Pak je zastřelili. (Smích)
Minuta: 84
To je nádherný fyzikální experiment, prosím vás, protože živý holub je teplokrevné zvíře a září v mikrovlnné oblasti. Mrtvý holub nesvítí. A ta anténa svítila dál, takže bylo zjevné, tedy, že holubi nejsou původci. A takhle bylo objeveno tedy reliktní záření z konce Velkého třesku. Dneska máme podstatně vytříbenější mechanismy, jedním z nich je sonda Planck. A díváte se vlastně na snímek konce Velkého třesku ze sondy Planck. Ta startovala 14. května 2009. A pokud vy byste se chtěli podívat na konec Velkého třesku, tak nejste bezbranní, protože většina populace má doma televizi. a většina televizí umožňuje naladit ty staré analogové kanály, kde už dneska nic nevysílá, a vidíte tam krásné zrnění, jo? Tak prosím, nikdy už neříkejte, že se tam nic nevysílá, protože to je ten nejkrásnější program, který na televizi chytnete.
Minuta: 85
Podle povětrnostních podmínek 5 až 20 procent toho zrnění je signál z konce Velkého třesku. Takže doporučuji, až večer dorazíte domů, si nepouštět Novu, ale uvařit si kávu, dát si nohy na stůl a koukat se na konec Velkého třesku. (Smích) Je to mnohem větší detektivka než ty krváky, které tam běžně vidíte. (Potlesk) A s tím reliktním zářením se potom dělají kouzla, že se zjišťují velikosti těch flíčků. Jak vidíte na tomto snímku, ten hlavní pík, nejvyšší, je kolem jednoho stupně. Čili ty flíčky v tom reliktním záření jsou nejčastější v jednom stupni, což je situaci na konci Velkého třesku. Z těchto flíčků se pak rozvinuly dnešní galaxie, kupy galaxií a tak dále. Z polohy těchto maxim a minim se pak dělá analýza,
Minuta: 86
ze které se zjišťuje, jaký vesmír je. A z té sondy Planck, která byla poslední a zkoumala vesmír, víme, že vesmír je starý 13,8 miliardy roků. Víme, že Velký třesk trval 380 tisíc let. První hvězdy se narodily 550 milionů let po začátku. Víme, jak rychle expanduje vesmír. No a to nejtristnější co je, to jsou ta poslední tři čísla. Dozvěděli jsme se, že atomární látka tvoří 5 procent vesmíru, zbytek je něco, čemu moc nerozumíme. A z těch pěti procent - to všechno nesvítí, atomární látka to nemusí svítit - tak jedno procento celku svítí. Takže až se podíváte na oblohu, uvidíte hvězdy, hvězdokupy, mlhoviny... Je to krásné, ale je to jedno procento celku, a člověk má tu odvahu a drzost z toho vyvozovat, jaký ten vesmír je.
Minuta: 87
A do té doby, než my pochopíme, co jsou ty zbývající složky, tak jakékoli předpovědi - jaká je budoucnost vesmíru, jaká byla jeho minulost - jsou naprosto šílené. A tady opět ta fyzika selhává. I když máme leckteré možnosti, jak můžeme na urychlovačích zopakovat ten proces Velkého třesku, podívat se na takové exotické formy látky, které tady tenkrát byly... To je všechno pravda. Ale predikovat do budoucnosti, co bude za 5, 10, 20 miliard roků ve vesmíru, to bychom byli příliš odvážní. To nemůžeme, protože známe jenom to jedno procento celku, o tom zbytku víme velice málo. A cílem je samozřejmě současné fyziky se dozvědět co nejvíc, abychom nebyli tak bezbranní a abychom porozuměli jak bruslení, tak Velkému třesku. Děkuji za pozornost. (Potlesk)
Minuta: 88
- Tak, přátelé, máme čas na dvě, tři rychlé otázky, protože pokud se nám zatím nepodařilo vysvětlit princip bruslení, tak se už vůbec nepodařilo vysvětlit princip, jak vybruslit z toho, že je naštvaný vrátný. A to je jako mnohem obtížnější problém. Takže jestli máte někdo dotaz, tak prosím ruku nahoru, podáme vám mikrofon. Já můžu reagovat když tak na toho vrátného... (Smích) My jsme na MatFyzu... za doby těžkého komunismu byl pozvaný profesor Novikov, který byl úžasný, dělal věci kolem černých děr. Nádherná přednáška, všechno,
Minuta: 89
v budově Ke Karlovu. A v polovině přednášky tam přišel vrátný a říkal
Minuta: 90
Já bych se možná zeptal ještě, vrátil bych se k tomu vaření těch vajíček, jak jste říkal. A možná bych to vztáhl na okurky, nebo na něco co tak můžeme zavařovat běžně. Já jsem se ptal na střední škole učitele fyziky, ptal jsem se na vysoké škole učitele fyzikální chemie a nikdo mi nedokázal uspokojivě odpovědět na otázku
Minuta: 91
(Smích) - Já rozumím. No tak není to teplotní tok, je to tepelný tok, ale to je detail. Samozřejmě tam jde o to, co s těma okurkama chci provést, že jo? (Smích) A co je cílem... Je-li cílem, jako to běžně při zavařování bývá, jejich sterilizace, to jest že potřebuji, aby vyhynuly ty různé bakterie a tohleto co tam je, tak pak žádné zavařování okurek nejde na 100°C, proboha. To se dělá v hrnci a vaří se to na nějakých 70°C maximálně a při tom se to drží. Takže tady v tom případě u okurek bych tedy namítl, že není cílem okurky vařit. Kdybyste ty okurky vařil, tak to nebude k žrádlu. (Smích) To bude... něco strašně odpudivého vznikne.
Minuta: 92
Tak tady jsou hospodyňky, zavařovaly jste někdy okurky a vařily jste je při tom? To přece nejde, že? Takže tady ten dotaz... Možná jste tím zaskočil ty své pedagogy, protože... (Smích) si představili tu vařenou okurku, že je to nepoživatelné, jo... - Tak já si zase třeba představím lečo, v tom praktickém slova smyslu. Ona jedna sousedka říkala, že okurky zavařované na stovku jsou úplně skvělou věcí. - No já bych to nejed... (Smích) - Můžeme si to představit univerzálně. Nemusí to být rozdíl 85°C a stovka, může to být rozdíl 60°C a 80°C. A jestli já třeba při 60°C a delším čase zavařování dosáhnu stejného účinku. - Jasně, tady jde opravdu o ten cíl. A u toho vajíčka byl cíl udělat 60°C na hranici žloutku. U těch okurek a podobných věcí, pakliže se to má sterilovat, tak je cíl dosáhnout nějakých 70°C uvnitř té kapaliny, rozhodně ne var. Pakliže ale se ptáte na to, že budu mít nějaký blaf, který chci opravdu vařit,
Minuta: 93
tak tam je to jiná záležitost, že jo? Tam jde o to, že potřebujete změnit nějakou strukturu těch vláken, toho masa a podobné věci. A musíte znát zase teplotu, při které to jde. a dalo by se dopočítat, jako u toho vajíčka, z rozdílu teplot o kolik déle to máte vařit. Ale určitě v těch horách to budete vařit déle. Pakliže cílem je změnit strukturu toho masa nebo strukturu vnitřní těch bílkovin. Pokud to ale není cíl, měnit strukturu bílkovin, - což u okurek rozhodně není - ale zabít nějaké mikroorganismy, tak tam jste hluboce pod bodem varu. Dobře, tak já děkuji. Budete vyprávět, že ani Kulhánek vám neodpověděl, je mi to jasný. (Smích, potlesk...) Petr Kulhánek - Věda za každodenními jevy Titulky vytvořil Jarda

Předchozí video

Koupil jsem si Mavic Air! První let v životě + recenze

Další video

Broňa hodnotí moji výslovnost. Je vaše angličtina lepší, jak moje?