Chceš podpořit tento kanál? Staň se PATRONEM!

Cyril Höschl – Kouzla a klamy vědeckého zkoumání | Neurazitelny.cz | Večery na FF UK

Cyril Höschl, výborný přednášející a popularizátor vědy nám ve své přednášce “Kouzla a klamy vědeckého zkoumání” detailně vykreslil nástrahy a léčky mysli, ve kterých často uváznou i zkušení vědci. Velká aula FF UK v Praze se velmi dobře bavila, ale navíc si odnesla i celou řadu pozoruhodných poznatků a také skvělé a nečekané odpovědi na dotazy. Zkrátka večer přesně v duchu Neurazitelny.cz! 🙂

Pan profesor Cyril Höschl a jeho přednáška ” Kouzla a klamy vědeckého zkoumání”, která se konala dne 8. ledna 2018 ve Velké aule FF UK v rámci projektů Večery na FF UK a Neurazitelny.cz

Malý přehled kouzel, smyslových klamů a selhání odhadu pravděpodobnosti a hodnot při rozhodovacím procesu s následným nastíněním postupů, jakými se věda snaží tyto handicapy korigovat. Přesně taková byla skvělá a úžasně zábavná přednáška “Kouzla a klamy vědeckého zkoumání”! Pan profesor Cyril Höschl, vynikající psychiatr, spoluzakladatel Národního ústavu duševního zdraví (NÚDZ) si s sebou sice nepřinesl kytaru, ale i tak to byl perfektní večer! 🙂

Přejeme příjemné sledování! 🙂

🎧 Pokud přednášky raději posloucháte než sledujete, můžete si tuto přednášku Cyrila Höschla dopřát jako podcast zde: http://neurazitelny.cz/kouzla-a-klamy-vedeckeho-zkoumani-cyril-hoschl/

Zajímavá videa s přednášejícím Cyril Höschl:
Cyril Höschl: Dřív nebyla šance šířit blbosti tak rychle jako dnes | Neurazitelny.cz | Stůl pro tři
Cyril Höschl – Věda versus pseudověda | Neurazitelny.cz | Večery na FF UK
Cyril Höschl – Logika vědeckého zkoumání (České centrum IET, FEL ČVUT, NÚDZ 4.4.2018) (v2)
Cyril Höschl (psychiatr) otevřeně a zcela nekorektně k islámu
TEDxPrague – Cyril Höschl – Vrozené x naučene

Cyril Höschl – zajímavé odkazy:
Cyril Höschl na Wikipedii
Cyril Höschl v Reflexu
Cyril Höschl rozhovor pro EchoTV
Cyril Höschl – osobní stránky

Automatický transcript

Minuta: 0
Cyril Höschl - Kouzla a klamy vědeckého zkoumání | Neurazitelny.cz | Večery na FF UK Takže vážení přátelé, dobrý večer. Možná je to trošku nedorozumění, protože já s sebou nemám kytaru, tak nechápu, proč je tady tolik lidí... Ale možná, že i téma, které je svým způsobem provokativní, stojí za zamyšlení a pokusím se udělat to tak, abyste nelitovali, že jste sem přišli. Obsahem toho sdělení, které - upozorňuji ty méně trpělivé, že bude docela dlouhé - tak obsahem toho sdělení jsou dvě takové pozoruhodné skutečnosti, že při průchodu životem od narození ke smrti jsme vystaveni řešení spousty úloh. Vlastně celý život je řešení úloh. Life is a problem solving process. Ale k tomu potřebujeme se trošku v tom světě vyznat, což na jednu stranu všichni chápeme a myslíme si, že to je ta hlavní potřeba. A proto ta naše zvídavost a proto chodíme do školy
Minuta: 1
a proto se necháváme poučovat zkušenostmi od ostatních, i když mnohdy marně. Ale to druhé, co je méně známo a co chci tady zdůraznit je, že k tomu, abychom byli v životě úspěšní - - teď dávejte pozor - - se musíme mýlit! My nesmíme znát tu skutečnost přesně, protože by život skončil. Představte si, že by tu byl někdo, kdo by poznal svět a jeho zákonitosti tak přesně, že by poznal všechny jeho determinanty, všechny jeho zákonitosti a uměl by tedy předpovědět budoucnost. Kdyby znal svou budoucnost, tak v případě, že by věděl, že ho zítra přejede auto, tak už by se na všechno vykašlal, už by nic nedělal. V případě, že by věděl, že to všechno dobře dopadne a bude se mít fajn a bude mít peníze, úspěch v práci,
Minuta: 2
tak by se taky o nic nesnažil, protože ... Čili znalost budoucnosti se neslučuje s motivací. My k tomu, abychom se o něco snažili, musíme mít falešný pocit, že to dobře dopadne. Nebo falešný pocit, že to má smysl. A proto je náš mozek obrovskou továrnou na spoustu všelijakých souvislostí, na hledání kauzality - to ještě uvidíme, tady - ale hlavně továrnou na omyly. Jenomže mýlit se je sice lidské, je to adaptivní - - díky tomu, že se mýlíme, tak tady ještě stále jsme - ale zase se nesmíme mýlit moc, a jsou situace v životě, kdy my tu pravdu potřebujeme trochu znát. Abychom se mohli někam posunout, abychom se mohli zadaptovat na nové, nečekané podmínky, těžší podmínky, tak bychom rádi přišli věcem na kloub. A tyhle dva procesy, které jsou oba adaptivní -
Minuta: 3
- ten jeden mýlit se a ten druhý poznat pravdu - ty se spolu různě střetávají a jejich propletenec je předmětem této přednášky, kde přirozené myšlení ukazuje tu jednu stránku mince, tu naši omylnost a její adaptivní význam, a ta logika věděckého zkoumání je způsob myšlení, který jsme na sebe, ač nám není vlastní, původně, sami upletli, abychom ho použili v situacích, kde potřebujeme obejít svoji vlastní omylnost a kde potřebujeme říct životu
Minuta: 4
že viděl na vlastní oči bílý trojúhelník. Žádný tam není, samozřejmě. Nebo vám bude říkat, že na vlastní oči viděl, že ta úsečka vpravo je kratší. To přece vidím! Není kratší. Nebo takhle vidí... ...tu dívku před tím, než si dá šest piv. A takhle poté, co si dá šest piv. Na tohleto... Na ty klamy, kterým podléháme, je úžasný Escherův svět. Maurits Cornelis Escher byl holandský kreslíř a grafik, který zobrazoval právě paradoxy perspektivního kreslení a všelijaké topologické útvary a rozvržení roviny a využíval teselace, teselace to je z anglického "tessellate",
Minuta: 5
to je kladení vzorů na plochu, které se ani nepřekrývají, ani mezi nimi není mezera, a zcela tu plochu pokrývají. (Escher) má sérii obrovských paradoxů, perspektivních a zrakových klamů. Tady se podívejte, jak ten člověk zezdola leze po žebříku a když si tu budovu začnete prohlížet trochu pozorněji, tak vám tam něco nehraje, ale nemůžete přijít na to, co. Ono je to celé v pořádku více nebo méně. Vpravo vidíte vodu v náhonu, která teče až k takovému vodopádu, padá dolů, pohání kolo a odtud teče zase na ten náhon. A vidíte, najdete chybu? Nenajdete.
Minuta: 6
My máme smysly ustrojeny k tomu, abychom svět vnímali v perspektivě, ve které ho potřebujeme co nejefektivněji vyhodnotit, a to je v případě lidských tváří, což by byla celá další přednáška. Jedna obrovská zdatnost, kterou se člověk odlišuje od mnohých živočichů, ti to mají zase jinde. Pes má genialitu v čumáku, ale my v zařízení, kterému se říká gyrus fusiformis a spodní část spánkového laloku, která je výpočetní modul pro rozpoznávání tváří. A k tomu, abychom byli tak fenomenální, že se mezi... Já tady rozpoznám, že těch 400 lidí nebo 500, co tu sedí, že každý je jiný, to vidím na první pohled, to mi ten výpočetní modul umožní. A kdyby mezi vámi seděl jeden známý, tak ho okamžitě identifikuju, což jsou zázraky, které vám ani nedocházejí. To je ale za cenu určité specifičnosti - - to znamená, když vidíme čtyři kokršpaněly, tak mezi nimi nerozpoznáme, kdo je větší sympaťák, protože jsme nacvičeni na tu svoji kulturní skupinu.
Minuta: 7
Takže je to dokonce i mezirasové, mnohým lidem se zdají všichni Asijci stejní a jim zase my a tak. A to jak je to specifické vidíte tady na tom příjemném usměvavém pánovi, když si ho otočíme správně. Tohle platí i ve zvuku, což si myslím, že tady nebude slyšet, protože jsme tam nějak zapomněli zapojit zvuk, ale to nevadí. Věřte mi, to je stupnice, která stoupá neustále nahoru jako po schodech a neopustí sluchové pásmo. Prostě pořád to slyšíte a pořád to stoupá. Ten trik se dělá tak, že se hrají čtyři oktávy, a zatímco nejvyšší nahoře slábne, přibírá se k tomu dole ta nižší, čili ten sluch pořád hodnotí, že to jde nahoru, nikdy to neklesne, a přitom to neopustí sluchové pásmo.
Minuta: 8
Čili smysly nás podvádějí, to je první drobný závěr, který všichni víme, ale tady jsme si to názorně předvedli. A čím je situace komplexnější, tím je pravděpodobnost že se zmýlíme větší. Na tom je vybudován ilusionismus a kouzelníci a David Copperfield a tak. A na to, jak strašně snadno podlehnete konspiračním teoriím a naprostým nesmyslům, to si teď předvedeme na jednom kouzlu, které mnozí z vás znáte. Ti co ho znají nám to nebudou kazit a budou chvíli zticha. A ti co to neznají si to teď se mnou zahrají. Čili tady na tom obrázku za chvíli uvidíte, jak tenhle počítač telepaticky dokáže ovládat vaše myšlení. Pro to, aby to na vás působilo, je to takhle červené.
Minuta: 9
Pohodlně se usaďte, nerozčilujte se ničím, soustřeďte se na to. A tady vidíte šest karet. Jednu kartu si prosím vyberte, nikomu to neříkejte, zejména ne mně. Vyberte si jednu kartu, zapamatujte si jak písmenko, tak to, jestli je to kára, nebo list nebo pik nebo co, prostě si ji zapamatujte. A opravdu se ujistěte, že si tu svoji kartu pamatujete. Jestli už ji máte a pamatujete si ji, v duchu si zopakujte, která to je, jaké má písmeno, jaký má vzor. Teď se přenáší ty myšlenky... A teď počítač tu kartu vytáhl, takže tam není. [Smích]
Minuta: 10
[Smích] Nebudeme se zdržovat tím, že to budeme opakovat. [Smích] Mohu vás ujistit, že by to opět fungovalo. A tak se dají ovládat lidi. To je poměrně snadné. Pojďme to vzít teď trošku vážně. V čem spočívá ta naše omylnost. Tahle matematická rovnice, která vypadá na první pohled ošklivě, protože je to rovnice z oblasti množin, v podstatě neříká nic jiného než to, co je dole napsáno
Minuta: 11
Něco by pro vás mělo obrovskou cenu - - mít třeba svůj dům na Manhattanu - ale pravděpodobnost že ho získáte je nulová, tak ta předpokládaná hodnota takového itemu je poměrně malá. Pro vás. Tomu se říká Bernoulliho rovnice. Nota bene, Daniel Bernoulli je ten pán vpravo. Vypadá trochu jako příbuzný Johanna Sebastiana Bacha, ale není, Je o 85 let... Ne, je o 15 let mladší. Ale je ze slavné rodiny Bernoulliů. Narodil se v Groningen, působil ve Frankfurtu a skončil v Basileji - - ta rodina pak nakonec skončila v Basileji - a je autorem té slavné hydrodynamiky. Všichni si ještě z devítiletky pamatují Bernoulliho rovnici, která je o průtoku kapalin a plynů nějakým potrubím. Mimo jiné si určitě pamatujete na to,
Minuta: 12
že když máte potrubí, které se zúží, a pak se zase rozšíří a tím potrubím se žene voda, tak tam, co je širší, se žene pomaleji, v tom zúžení se žene rychleji, protože stejný objem vody se musí dostat na to místo, takže musí jít mnohem rychleji než potom, zase. A to souvisí s tím, že tam co teče rychleji je menší tlak a obráceně. Tak to jsou Bernoulliho rovnice, ty pocházejí z rodiny Bernoulliů, ale není to tak jednoduché, jak jste si možná z té devítiletky přinesli, protože tenhle Daniel Bernoulli je syn Johanna Bernoulliho. Oni byli oba geniální matematici a táta na syna žárlil. A když se oba přihlásili na universitě v Paříži do matematické soutěže a syn ji vyhrál, tak ho otec vydědil a vyhnal z domu. A ta žárlivost byla natolik silná,
Minuta: 13
že on taky napsal hydrauliku. Ten napsal hydrodynamiku, ten hydrauliku. A ten tu hydrauliku antedatoval, aby si lidi mysleli, že na to přišel dřív než syn. Takové tam byly vztahy. Jejich vzdálený příbuzný byl Jacob Bernoulli. To byl bratr Johanna, objevitel teorie pravděpodobnosti. Pokud jste tu někdo z MatFyz, tam začíná probabilistika. A ta rodina šla dolů nejdřív po meči, až pak po přeslici. Maria Bernoulli, která zemřela až v roce 1963, si vzala Hermana Hesse, což byl německo-švýcarský prozaik a nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 1946. Tak jen abyste věděli, jak ty geny se po Evropě zajímavě potulují. Přičemž ten Daniel Bernoulli, o kterém teď mluvíme, byl - pozor - šéf katedry lékařství. On vystudoval zároveň medicínu, což taky trochu ospravedlňuje to,
Minuta: 14
že dnes to bude hodně o matematice a říká vám to psychiatr. A přírodní filosofie, on byl takový univerzální. A to byl tedy autor téhle rovnice, Bernoulliho. A proč to říkám? Protože si na ní můžeme ukázat, jakým šalům a klamům podléháme v běžném životě. Představte si, že vám řeknu
Minuta: 15
v kostkách a hrách jsou daleko složitější, ale panna, to je padesát procent - krát deset - to je hodnota, kterou získáte, když se to stane - to je pět dolarů. A to je víc než čtyři, takže do toho jdu. My ale chybujeme, protože nepočítáme Bernoulliho rovnici v běžném životě. Taky ji většina lidí ani nezná, tak chybuje jak v odhadu pravděpodobnosti, tak v odhadu ceny, kterou pro něj něco má. Dokonce existuje takové americké přísloví "Nic si nepřej, protože by se mohlo stát, že se ti to splní." A teď vám dám otázku, která trochu testuje subjektivní pravděpodobnost. Představte si školní třídu, kde je 37 žáků, nějaký gympl. Zpravidla se dělají multiple choice, testy s více odpověďmi,
Minuta: 16
kde zaškrtáváte jednu správnou nebo dvě správné a tak. ale já, abych to zjednodušil, abychom se pohnuli dnes večer, tak všechno zjednodušuju, tak vezměme, že test bude mít jen deset otázek. a budou jenom ano, nebo ne. Čili budete mít odpovědět A je dobře za a), nebo za b). Deset otázek. Moje otázka zní
Minuta: 17
Nikdo vám to nebude počítat. - Dva. - Správně, tady se ozval matematik. Podívejte, to, že máte... ... všech deset otázek správně, lze udělat jenom jedním způsobem. To, že máte devět otázek správně, to lze udělat deseti způsoby, protože každá z nich může být špatně. Takže máte deset setů správných devítek, jestli je mi rozumět. To, že budete mít osm otázek správně už lze udělat 45 způsoby, a tak dále. Čili nejpravděpodobnější je, kdybyste si jenom házeli, že budete mít asi polovinu správně, ale kupodivu taky je hodně vzácné a celkem těžké mít všechny špatně. Protože to lze udělat taky jen jedním způsobem.
Minuta: 18
Takže když si to takhle dole spočítáme, dostaneme 1024 možností, to znamená, že na jednoho studenta se stoprocentní úspěšností by v průměru připadlo deset studentů s devadesátiprocentní úspěšností a 45 s osmdesátiprocentní úspěšností, což je dohromady 4,4 procenta. Takže ve třídě, kde je 37 studentů, by minimálně dva dosáhli v průměru té úspěšnosti, kterou jsme si nadefinovali na jedničku, 80 procent a víc, neboť je to 37 x (1 + 10 + 45) / 1024 je 2,02, což támhleten pán, který to zakřičel, poznal i bez počítání. To mi připomíná Dawkinse, který říká, že když hodíme kámen do okna... vypadá to, jako kdybychom počítali balistickou dráhu. Nikdo to nedělá a přesto se organizmus chová jako kdyby ji spočítal.
Minuta: 19
Tady to byl krásný toho doklad. Tak! Teď nám to trošku zamrzlo, asi... Tak, dobré. Další otázka zní
Minuta: 20
Zjistili jste, že nikdy nebo jednou, ale psa vám hned nahlásil, že jste už viděli párkrát, takže jste měli hned odpověď. Ale ta slova umí hipokampus prohledávat jenom podle prvního písmene, tak jste s touhle otázkou v trapu. Takže raketa, rádio, radar, ryba... Nota bene, velmi brzo se to vyčerpá, to si zkuste, jak ještě byste dlouho ... [Smích] Ale kupodivu na třetím místě, když si dáte práci... Takové jako zmrzlina, xerox a tak. To musíte zapnout mozek, pak zjistíte, že jich je mnohem víc a to je intuitivně přesně obráceně. A tady už jsme u toho, že když použijeme nějakou metodu, jak obejít svou intuici, tak dostáváme jiné výsledky a jiné predikce, než když dáme na ten svůj takzvaný zdravý selský rozum. Ale ne vždycky. Dan Gilbert, který tohle kdysi přednášel na TEDu,
Minuta: 21
který se těmihle věcmi zabývá, udělal takový zajímavý pokus. Rozdal Američanům dotazník, takovému poměrně velkému souboru, kde se jich ptal... Kdybych já tady teď rozdal dotazník
Minuta: 22
a zjistil, že na tornádo jich umřelo 90, při požáru šest, ale na astma 1886 a utopilo se skoro čtyři a půl tisíce. A teď co s tím? V některých věcech lidé tu věc naprosto přeceňovali, a v jiných ji naprosto podceňovali. Tornáda a požáry přeceňovali a astma a utopení podceňovali. Jistě už všichni přemýšlíte, čím to je. Je to tou publicitou. Když je někde tornádo, támhle v nějaké zapadlé vesnici v Texasu, tak to dávají u nás ve zprávách. Ale když v téže zapadlé vesnici v Texasu se někdo udusí v astmatickém záchvatu, nevědí to ani v sousední vesnici. Čili média hnětou naši subjektivní pravděpodobnost způsobem, který je naprosto brutální. Takže co je medializované, je přeceňované.
Minuta: 23
Protože furt hoří! Pořád vidíte, jak tam někde hoří, v Kalifornii a tak, takže si myslíte, že musí být tisíce mrtvých. Tenhle rok jich bylo 6, ale to, že se tam v těch krásných bazénech - - jak jsou ty 40 kilometrů dlouhé ulice a vždycky je to barák - bazén, barák - bazén, barák - bazén, barák - bazén... - tak že se tam utopí čtyři a půl tisíce lidí ročně, to už nikdo neví. Další otázka Dana Gilberta na TEDu byla
Minuta: 24
Zrovna tak v těch domech, ať už si vezmete při intifádě v Izraeli nebo v Moskvě, když začala Čečenská válka nebo při leteckých neštěstích v letadlech ročně... Tak to jsou stovky. Ročně. Ale v tom bazénu se jich utopí 4.000 ročně! To je prostě kolik? To je asi dvacet Lidic. Každý rok. V bazénu. Takže on dokonce tam ten... Ti hoši, co napsali tu Špekonomii, tu Freaconomics, říkají - Dubner a Levitt - říkají, že kdyby... si jejich sedmileté dítě šlo hrát s klukem k sousedům a ten soused vlevo, ti by měli doma kulovnici, a ten soused vpravo, ti by měli doma bazén tak kam by ho pustil radši. Říkal, vždycky tam, kde mají tu kulovnici. [Smích]
Minuta: 25
A teď tohleto... souvisí s tím, proč lidi kupují losy. To je naprostá ztráta soudnosti, ale budiž. [Smích] Tihle hoši vyhráli 14,8 miliónů dolarů. Ta fotografie prolítla po nějakých těch sítích... Ale neví se, že loterie je daň za ignoranci. Protože když si představíte, že by v té loterii - - kde pravděpodobnost výhry byla menší než jedna ku milionu - tak kdyby každého kdo si koupil los interviewovala televize... a ptala by se ho
Minuta: 26
[Smích] A jednou za skoro deset let by jeden řekl, že vyhrál. To, že nadhodnocujeme své šance - a proto si koupíme takovýhle los - to má obrovský evoluční význam. Protože lidi mají pocit, že má smysl se o něco snažit. Že vystuduju, pak budu mít nějakou práci a založím rodinu a koupím si dům a budu cestovat a já nevím, co všecko... Kdyby věděl - což je většinou pravda - že ho z té školy vyhodí, šéf bude debil, manželka se s ním rozvede, děti budou na drogách... ...ve čtyřiceti spáchá sebevraždu, už by se o nic nesnažil. My musíme mít v sobě biologicky pocit, že věci půjdou líp, než ve skutečnosti půjdou.
Minuta: 27
To krásně ukazuje Karel Jaromír Erben v Kytici
Minuta: 28
Úplně stejný případ, akorát... že devět losů koupí jenom jeden váš kolega z těch všech. Jenom jeden koupí devět losů a zbude tam jeden. A otázka zní
Minuta: 29
nebo někde v Řecku do moře a ten zájezd mají v cestovce za rohem za dvacet tisíc, což je pro vás nedostupné, protože byste neměli na činži, na tohle, na inkaso a jednoho dne jdete a oni tam mají last minute za šestnáct tisíc. No tak neber to. V tomhle případě to je jasná zpráva. A teď si představte jinou situaci, že je ten zájezd za dvact tisíc, vy tam přijdete v pátek a mají ho za 7 tisíc. Je ve výkladní skříni last minute, 7 tisíc. Zavřou vám před nosem, on říká ne, prosím vás, já mám, to je takový ... ale vidíte, my už máme zavřenou kasu, přijďte v pondělí ráno. A vy přijdete v pondělí ráno a ona řekne ten za 7 tam už není, ale ještě mám jeden vrácený za patnáct.
Minuta: 30
Takže ... to, že mohl být za 7, to vás tak naštve, že vůbec neberete v úvahu, že to je mnohem lepší než těch šestnáct. To mi připomíná jednu kolegyni, které se nadřízený ptal, jesti je spokojená se svou odměnou, kterou dostala na vánoce a ona řekla
Minuta: 31
navrtáte hmoždinky a já řeknu
Minuta: 32
Tohle není dobře zvolené, ale když se vám to nezdá, upravte si to. Řekněte si pět set padesát teď nebo šest set za měsíc nebo pět set osmdesát teď nebo šest set za měsíc, prostě ta doba má pro vás určitou hodnotu a do té se lze strefit tím rozdílem a udělat z toho pekelné dilema. Takže vy řeknete, že samozřejmě radši pět set teď než šest set za měsíc, nebo si můžete dosadit za rok, ale když vám řeknu pět set teď, ne pět set za rok, teď ti nemůžu dát nic ale za rok ti dám pět set anebo když počkáš o měsíc déle, za třináct měsíců ti dám šest set. Zatímco v prvním případě jste chtěli malá domů, jestli je to za dvanáct měsíců nebo za třináct to je jedno, to radši šest set. Protože když je ten měsíc blízko, má pro vás hodnotu té stovky. Zatímco když je daleko, připadá vám bezcenný.
Minuta: 33
Čili v čase platí perspektiva stejně jako v prostoru. Když vám teď řeknu, že jsou dvě vesnice v Austrálii a že z jedné jezdí na večeři do té druhé, představíte si no dobře, sousední vesnice, 5 kiláků. A když vám řeknu, že to je pětset kiláků, myslíte si, že to je nesmysl. Ale Austrálie je celá tak daleko, že představa, že z Melbourne do Sydney letíte stejně jako z Prahy do Moskvy, to je absurdní. Čili s perspektivou se zkracují vzdálenosti, ale zrovna tak i hodnoty a čas. Čas má stejnou perspektivu jako prostor. A teď trošku z jiné ošatky, slíbil jsem, že se občas my omylní, o čemž to až dosud bylo, dostaneme do situace, kdy potřebujeme ve vlastním zájmu vědět,
Minuta: 34
jak to je doopravdy a nechceme se mýlit. A tady začátek - a teď si ohříváme svou medicínskou polívčičku - začátek sahá do 17.století, do spisu belgického rebela a lékaře Jean-Baptiste van Helmonta, který ho sepsal ve spise Oriatrike, který vyšel v Londýně, kde je taková sázka s jeho oponenty. On říká
Minuta: 35
Vezměme z nemocnic, z táborů - my, řešitelé projektů, nemocnice, tábory to je catchement area, to je výběr subjektů, dvě stě nebo pět set je velikost souboru, nebožáků, kteří mají horečky, jsou vstupní kritéria, záněty pohrudnice, hoďme si kostkou komu kdo připadne, to je randomizace, notabene docela dobrá i dneska, tak aby jedna padla mě, druhá vám a já je budu léčit bez pouštění žilou, to jsou testované intervence a vy si s nimi děljte, co chcete a podíváme se, kolik každý z nás bude mít pohřbů to je outcome measure, to je kritérium účinnosti. A těch tři sta florintů jsou honoráře, náklady, výdaje. Takhle vypadá grantová žádost. Dodneška. A proč je to tak paradigmatické? Protože toto je snaha obejít intuici.
Minuta: 36
A intuice v léčitelství, které je obrovskou součástí medicíny, asi jako astrologie byla součástí astronomie a alchymie byla součástí chemie než se oddělila, má obrovský sklon k tomu na základě jednotlivé zkušenosti něčemu věřit. Támhletomu pustili žilou, jemu se ulevilo, řekl to sousedce a každý chce pouštět žilou. Ale nikdo se nezamyslí nad tím, jestli to opravdu funguje. A tohle byl první pokus to nějak otestovat. Další pokus, který se zapsal do dějin, byl James Lind, což byl ani ne placebem, ale byl to kontrolovaný pokus na principu, na jakém jsou dnes pokusy s placebem, který sepsal ve spise "A Treatise of the Scurvy", scurvy jsou kurděje, scorbut. James Lind byl lodním lékařem na lodi Jejího Veličenstva Salisbury a ten si kladl otázku, kterou si kladli všichni mořeplavci té doby,
Minuta: 37
píše se osmnácté století, jak je možné, že když se dlouho plaví, začnou lidem padat zuby? A když jsou na pevnině, tak jim nepadají a když tu pevninu opustí, do pár týdnů jim začnou padat zuby. Říkal si, vždyť je to stejné, mají tam solené ryby, sušené maso, chleba suchary, sladkou vodu vezeme v sudech, kde je problém? A on byl tak fenomenální, že rozdělil dvanáct námořníků na té lodi do 6 skupin nechal je jíst to, co ty ostatní, suchary a sušené maso, ale jedněm k tomu dával cider, to je nízkoalkoholický jablečný mošt, který znáte z Francie a teď už i tady, vitriol, neděste se, téměř homeopaticky ředěná kyselina sírová, ocet, což byla slabá kyselina octová, slaná voda, rozuměj mořská voda
Minuta: 38
a dva a jeden citrus, to byly dva pomeranče a jedna limetka, on ještě nevěděl, že to co našel jenom v pomerančích, ale ne v limetce ale nevadí a mixtura, což byl takový magistra liter siroupek, který se tehdy dělal v lékárnách na všechno. A vypluli. No a jedině těm, co měli dva citrusy, nepadaly zuby. A takhle vypadají kurděje. A tak byl objeven vitamin C. Když pak přišli chemici a zjistili, že to tam musí být a kde to hledat, stačilo najít strukturu. A protože kurděje jsou skorbut, zápor je alfaprivativum je a, čili askorbut, nekurděj, tak to byla kyselina askorbová. Odtud ten název - C vitamin. A teď přicházíme k tomu, že asi největší epistemolog nebo jeden z největších
Minuta: 39
dvacátého století Karl Raimund Popper, přišel s tím, že když si něco myslíte, to jest máte hypotézu, tak to nelze nikdy dokázat. Lze to jen vyvrátit. Vám se to zdá divné, ale pojďme se na to podívat trošku blíž. Příklad pro to je jeho slavný příklad s labutěmi, proto tady kolega, když začínal, říkal, že se chtěl převléknout za černou labuť. Představte si, že jdete a vidíte bílou labuť. A jak jdete dál světem a jak vám jde život, vidíte další bílou labuť, další bílou labuť, další bílou labuť a když už vidíte hodně bílých labutí, tak jako správní vědci učiníte závěr, že labutě jsou bílé. A tenhle závěr, to je ta hypotéza a platí až do chvíle, než potkáte černou labuť. Pak máte dvě možnosti. Buď opravíte svou hypotézu, čili jste ji vyvrátili
Minuta: 40
a řeknete "ne, ne, všechny labutě nejsou bílé" anebo svou hypotézu imunizujete a řeknete "všechny labutě jsou bílé, protože tohle černé není labuť, jelikož je to černé". Tomu se říká imunizace hypotézy a tak pracují fanatici. Věda, to je lov na černé labutě, to je hledání vyjímek. Ovšem existuje taky podle Cimrmana Popperovská věda po česku která z mechanismu dedukce vychází. Na začátku je omyl, ten v průběhu dalšího poznávání vyvracíme a na konci poznávacího procesu je omyl vyvrácen a my nevíme nic, ale víme to správně.
Minuta: 41
Jak to vypadá ve famrakologii. To, co jsem naznačil van Helmontem, to je princip, na kterém jsou vybudované dvojitě slepé placebem nebo srovnávanou látkou kontrolované studie. To znamená, že je nový lék, který se zkouší, jedné skupině se dá ten, který už je zaběhlý, druhé skupině se dá placebo, čili neúčinná tabletka, dbá se na to, aby vypadala úplně stejně jako ten, který se testuje a ani ten, kdo to podává, jenom ten, kdo to zašifroval a označil čísly, ten to ví a nesmí s nimi přijít do styku a ten, kdo to podává, protože už to, jak to dáváte, jak se koukáte, z toho by mohl někdo vyčíst, že víte, jestli to má nebo nemá fungovat, ten neví, co to je, ten, co vám to podává, ten, kdo to dostává to taky neví. Proto je to dvojitě slepé. A teď běží čas a hodnotí se efekty, pak se to rozklíčuje na konci, co bylo co,
Minuta: 42
kdo byl kdo a vidí se, jestli to opravdu funguje nebo ne. Tak tímhle způsobem jakýsi Harris a spolu- pracovníci, publikovali to v archivech vnitřního lékařství v Americe v roce devadesát devět, testovali léčebné účinky modlitby. Vzali na kardiologii v nemocnici svatého Lukáše celkem přes tisíc pacientů, kteří podobně jako v sázce van Helmonta házením kostkou rozdělili podle hospitalizačních čísel a v jedné větvi působili modlitbou, v druhé nepůsobili modlitbou, výsledky nebo to, podle čeho se posuzoval úspěch, to byla Mid Amerika Heart Institute CCU je cardiac care unit, čili bylo to kardiologický institut středoamerický
Minuta: 43
a stupnice vyvinutá pro jednotku intenzivní péče kardiologickou, a ta obsahuje různé položky, některé ještě uvidíte, a těmi se posuzoval výsledek. Ta intervence, ta léčba, to byla vzdálená přímluvná modlitba skupinou křesťanů, která trvala osmadvacet dní a instrukce byla
Minuta: 44
významnosti nižší než 4 procenta, došlo k jedenáctiprocentí redukci ve skóre stupnice CCU u léčených oproti těm neléčným a v jiných položkách, v některých to bylo, v některých to nebylo. Ale měli třeba méně městnavého srdečního selhání, to je z těch komplikací, za jejichž nevýskyt se modlili ti modliči, méně zápalů plic, menší spotřebu diuretik, které se musejí dávat na otoky, antibiotik, které se musí dávat na komplikace a tak dále. Tenhle pokus inspiroval ďábelskou skupinu kolem Liebovichiho, který vzal necelých tři a půl tisíce pacientů s klinickými příznaky sepse a pozor! sepse to je otrava krve česky řečeno a na to se umírá, z lékařského střediska v Petah Tikva v Izraeli, ale pozor, on je vybral
Minuta: 45
v roce 2000 ze záznamů v roce 1990, čili 10 let staré chorobopisy, randomizoval je, rozdělil je do dvou skupin a hodil je modličům. Jednu skupinu, ať se za ně modlí stejným způsobem, ale už znal dávno výsledek. Ale ti modliči ne, ti nevěděli, tady máš lidi, oni jsou různě nemocní, modli se za ně. Bylo to 10 let poté, co se ti lidi buď uzdravili nebo umřeli. A teď si představte, že u těch, za které se modlili, byla skutečně kratší doba hospitalizace na vysoce statisticky významné hladině významnosti a dokonce měli kratší trvání horečky ti léčení a to všecko bylo statisticky významné než ti neléčení a to byl přitom vědecký postup, to nebylo žádné aprílové číslo, to je British Medical Journal, ve kterém to vyšlo
Minuta: 46
po roce 2001. Dokonce v té léčené skupině byla nižší mortalita, ale to nebylo statisticky významné. Proto jsem to udělal šedě. A teď ovšem co s tím? Retroaktivní vzdálená modlitba je levná, nemá nežádoucí účinky a měla by být zařazena do klinické praxe, protože tam je výborný cost benefit, pojišťovna to možná nemusí platit. Ale co s tím, že to působí retroaktivně? Na to vám filosof řekne "Bůh nepracuje s lineárním časem jako vy." "Vy musíte mít nejdřív a potom a potom, kdepak, to je v jiné dimenzi." Čím vším to může být? Především mohou být chybně položené otázky.
Minuta: 47
Ta hypotéza totiž, kterou a teď to vezmeme zpátky k Popperovi, kterou nelze vyvrátit, kterou nelze falzifikovat, to jest když řeknu, že tohle není labuť protože to je černé, tak ta je netestovatelná. Proti tomu se nedá nic namítnout, to je jako když se dneska astronom Grygar baví s astrologem nebo s věštkyní. To jsou mimoběžné světy kde argumenty nemají ... mně ho je líto vždycky, to nemá cenu vůbec. A nedá se to oddiskutovat. Do takových řečí nemá cenu se vůbec pouštět. To jsou jiné světy. A Karl Popper říká, jaký je rozdíl a u něj to nemá etické znamínko. Jaký je rozdíl mezi vědou a pseudovědou? No ten, že věděc umí předem definovat okolnosti, za kterých nemá pravdu.
Minuta: 48
Řekne když to a to nebude splněné, tak se mýlím. Jestliže to bude černé, tak fakt ty labutě asi nejsou všechny bílé. A to definuje ještě dřív, než nějakou černou vidí a nemá s tím pak problém. Kdežto pseudověda vždycky imunizuje svou hypotézu tak, aby nepřestala platit. A on jako dva příklady pseudovědy uvádí psychoanalýzu a marxismus. Psychoanalýzu uvádí na příkladu, kdy přijdete k psychoanalytikovi, chodíte tam čtrnáct dní a řeknete
Minuta: 49
život už nemá cenu, já už to nevydržím." Tak on řekne
Minuta: 50
testovatelná nebo vyvratitelná, jak říkal Popper. Falzifikovatelná. A to skutečně známe z dějin astronomie. V době, kdy naši astronomové znali jenom planety až po Uran a ještě nevěděli, že existuje Neptun. Spočítali oběžnice, ty oběžnice chodily podle Newtonovských, resp. Keplerovských zákonů, akorát, že ne úplně přesně. A oni svou hypotézu, že to mají dobře spočítané, imunizovali tvrzením, to ne, to ne, my máme dobře výpočty, ale to je tím, že tam je ještě planeta, o které nevíme, kterou nevidíme a ta to dělá. Kdybychom ji našli, zjistíte, že to je spočítané dobře. To zvýšilo úsilí po hledání nějaké planety a tak byl objeven Neptun. Skutečně.
Minuta: 51
Kdyby neimunizovali svou kosmologickou hypotézu, tak by byl zřejmě Neptun objeven až později. Protože to zvýšilo úsilí imunizaci otestovat. Samozřejmě neférová imunizace je tvrdit, že váš oponent je hlupák nebo že mu smrdí z pusy nebo něco takového. Ony to všecko jsou takové hrátky s čertem. Když testujete tu vzdálenou modlitbu a nic vám nevyjde, ukáže se neúčinná, tak můžete říct - a to je ta imunizace - můžete říct
Minuta: 52
Jenomže když vyšly výsledky Harrise, tak světe, div se, ozvali se numerologové a říkali
Minuta: 53
čili najednou randomizace, která vypadá jako velmi objektivní, vám to biasuje už na začátku. Takže vy musíte ten pokus testovat na odlišnost už po randomizaci ještě před zákrokem. Chybná randomizace potom může mít větší vliv než retroaktivní modlitba. Totéž ta hospitalizační čísla a pak také může být přece jenom subjektivní bias, protože ve stupnici, kterou se posuzoval výsledek modlitby u kardiologických pacientů ty rozdíly byly jenom v subjektivních proměnných nikoliv v objektivních. Pak může být taky problém v tom, že jde o mnohočetná srovnání. Vy tam máte ženy, muže, staré, mladé a kdybyste chtěli všechny možné okolnosti, které na to mohou mít vliv, zvážit, tak by se vám soubor rozpadl
Minuta: 54
na řadu skupin, které byste měli srovnávat zvlášť, ovšem v tom případě musíte potom statistickou významnost korigovat takzvanou Bonferoniho korekcí, kdy významnost dělíte počtem skupin a pak už vám pravděpodobnost zdaleka nevyjde tak vysoká, jako když korekci neuděláte. A to už jsou takové triky, spíš metodolo- gické, spíš pro naše studenty, než abych s tím trápil vás. Ale s nečím vás přece jenom potrápím, protože to se hodí v životě. To jsou pojmy, jako je u nějakého testu, příznaku, diagnostické známky senzitivita a specificita. Těch charakteristik je ještě více. Představte si a aby to bylo konkrétně, představte si AIDS třeba, takovou chorobu nějakou ošklivou a představte si skutečnost, to znamená, že někdo ten AIDS má, čili je pozitivní, někdo ho nemá a je zdravý, negativní a kromě toho se dělá nějaký test a ten test někomu vyjde pozitivní,
Minuta: 55
někomu negativní. Když srovnáte, komu co vyšlo, dostanete takovouhle čtyřpolní tabulku, kdy správně je to, aby těm, co mají AIDS, vyšel taky pozitivní test na AIDS. So far, so good. Takhle by to mělo být ve sto procentech. Ono to ale není, občas, je falešně pozitivní výsledek u lidí, kteří jsou zdraví. To se může stát a je to u měření krevního tlaku, u cholesterolu, u laboratoře, když někam půjdete, to se prostě tu a tam stane a naopak, může se stát, že někdo, kdo je zdravý, tak mu nic nevyjde, to je v pořádku, ale i ten, kdo je nemocný, může mít tu a tam laboratorní chybou falešně negativní výsledek. Tomu falešně pozitivnímu se říká statistická chyba prvního typu, to je P hodnota, to, co se vyjadřuje ve vý- znamnosti, jaká je pravděpodobnost,
Minuta: 56
že se to může stát, a falešně negativní výsledek je statistická chyba druhého typu. Aby se to dobře pamato- valo, náš kamarád matematik, psycholog a lékař Radek Babouch vymyslel takový příměr, že falešně negativní chyba je Hamlet, to znamená nevidět nebezpečí tam, kde je a falešně pozitivní je Othello, vidět tam, kde není. A teď si uděláme test pro oživení, teď musíte bohužel zapnout mozek. To je test, který jsem - předem říkám - dával i na vědeckých radách slovutného Učení Karlova a nikdy nebyl zodpovězen ani těmi nejslovutnějšími profesory správně, ačkoli je na první pohled jednoduchý. Představte si takovou situaci, za nemocí x si můžete představit zase ten AIDS,
Minuta: 57
a lidi chodí na vstupní prohlídky, třeba když nastupují do zaměstnání, chodí k doktorovi, čili lidi, kteří nemají žádné příznaky a najednou vám v takovém skríningovém vyšetření vyjde pozitivní test na AIDS. Vy o tom testu víte, prosím vás, to jsou čísla, která jsem symbolicky zjednodušil, abychom teď mohli počítat. To není o AIDSu. Ten test je takový, řekněme na AIDS, že dává 5% falešně pozitivních výsledků. To znamená, že v pěti procentech je pozitivní, i když tu nemoc nemáte. Ale v pětadevadesáti procentech to sedí. Taky víte, že ta nemoc se v populaci vyskytuje v jednom promile. to znamená, že v celé populaci nemocí trpí je jeden z tisíce. Otázka zní
Minuta: 58
Je tomu rozumět, tomu zadání? Je tomu rozumět? Jeden z tisíce ji má, ale já se ptám, když má pozitivní test, jaká je pravděpodobnost, že ji má. - Kdo půjde na ten test? Na test jdou všichni, jako kdybychom si ho teď tady udělali. A teď jeden, vy, nedej bože, byste ho měl pozitivní. Jaká je pravděpodobnost, že máte AIDS? Za těchto okolností. Tak, co myslíte? Zakřičte někdo něco, ať můžeme jít ... - b. B. Tak prosím vás, teď sledujte myšlenkovou nit.
Minuta: 59
Jeden z tisíce má nemoc, to znamená, jo a pět procent je falešně pozitivních, to znamená pět ze 100, 50 z 1000, má test pozitivní, i když jsou zdraví. Ale mezi těmi pozitivními musí být ten nemocný, protože test má stoprocentní citlivost, takže z 50 jeden je ten nemocný. A jeden z 50 je dva ze 100, čili dvě procenta. Spokojeni? Nebo mám to vzít znova? Čili za takto definovaných podmínek, když přijdte a jste pozitivní na AIDS, je jenom dvě procenta pravděpodobnost, že ho skutečně máte. Pozor! Samozřejmě když už máte nějaké příznaky, to už je jiná. To se to drasticky mění, nějaký Kaposiho sarkom nebo něco
Minuta: 60
Tady mluvím čistě o metodologii a ta je tak kontraintuitivní, že lidi se svou omylností v pravděpodobnosti a se svou omylností v odhadu hodnoty, nemají šanci odhadnout, co to pro ně znamená. Tohle souvisí s konspiračními teoriemi a s tím, na co všechno lidi skočí. Slavný je případ člověka, kterého si starší generace pamatuje - Ulli Geller, který uměl ohýbat příbory. Předváděli ho v televizi, jak ohýbá vidličky a nože a dokonce to bylo tak bravurní, že fyzici spekulovali o tom, že působí na nějaké tacheonie a bosony a kvarky a kvantovou mechaniku do toho zapletli. Hraje tady roli efekt studu, že když se do toho moc zapletete jako vědci, tak potom už nemůžete zařadit zpátečku. Ono se ukázalo, že to je prachobyčejný kejklířský trik, že ten chlapík je tak dovedný, takový David Copperfield,
Minuta: 61
který umí vyvolávat optické klamy toho, jak se vidličky ohýbají a je v tom takový mistr, že mu na to skočili i kvantoví fyzici a potom zalezli metr pod zem na několik let a nebylo taktní se jich na večírku ptát, co tomu říkají. Podobné to bylo s tím Piltdownským člověkem, to jste možná zaznamenali, jak kdysi Angličani ... oni Angličani hrozně záviděli Francouzům, že mají Neandrtálce a historii starší, tak byli strašně šťastní, když objevili starou lebku u Piltdownu, jmenovalo se to Piltdownský člověk a dokonce v jedné knížce, v Pandině palci Goat podezírá Teilharda de Chardina coby čerstvého maturanta z tohodle kanadského žertu,
Minuta: 62
kdy ti vědci v nadšení, že Anglie má taky takovou historii, začali tu lebku popisovat, zkoumat, dva byli povýšeni do šlechtického stavu a byli to Sirové, až se pak přišlo na to, že to je nějakým taninem namořená lebka nějaké nemocné opice nebo něčeho takového. Prostě strašný podvod, ale nikdo se to neodvážil říct nahlas, protože co s těmi šlechtickými tituly, že jo? Další taková možnost, jak mít vždycky pravdu, je nejdřív střelit a potom kolem toho udělat terč. Všichni cítíte, že to souvisí všechno s imunizacemi názoru nebo hypotézy. Pak se taky těžko dělají závěry na základě jedné studie. Jenom pro vaše potěšení nebo pobavení
Minuta: 63
zopakovat. Tři další studie našly rozdíly, tři nenašly a pak se dělaly metaanalýzy, které došly k závěru, že závěry nelze učinit, že ty populace jsou heterogenní, že tam jsou diagnózy, které by vyžadovaly to rozštípat na spoustu skupin, tím by se ta významnost musela vydělit Bonferoniho korekcí, čímž by se ta významnost ztratila, že tam nebyla úplně jasná výstupní kritéria a že ty statistické postupy nebyly uspokojivé. Čili tohle je závěr metaanalýzy nad studiemi s modlitbami. Cochrane, což je nejrespektovanější databáze evidence based medicine, tak ta došla k závěru, že není důkaz o tom, že modlitba tímto způsobem aplikovaná ovlivňuje počty zemřelých na leukémii nebo srdeční chorobu, protože ty další pokusy se týkaly dalších chorob a totéž se srdečními problémy a uzavírá, že je třeba více a lepších studií.
Minuta: 64
Touhle větou končí i většina farmakologických studií. Ty hlavní potíže jsou, že předem musíte jasně definovat jednak výstupní kritéria, jednak randomizaci, abyste zabránili tomu, že vám význam vznikne ještě před intervencí a ty cíle musí být hned od začátku definované. Další problém je kauzalita. Mozek je stroj na kauzalitu. My všecko, co následuje po něčem považujeme za důsledek předchozího. Když jsou dvě události, my vždycky první považujeme za příčinu druhé. Fouká vítr, zabouchnou se dveře, ergo vítr je příčina, že se zabouchly dveře. To funguje, to máme od dětství naučené, protože jsme zažívali jednu skutečnost takové lineární kauzality za druhou a je to jako s bílými labutěmi, došli jsme pro sebe k závěru, že to tak prostě v životě chodí. Jenomže občas se taky stane,
Minuta: 65
že se ta kauzalita obrátí, protože třeba zvuk se pohybuje vzduchem mnohem déle než světlo a tím získáme falešný pocit, co je čeho příčinou nebo ještě zjistíme, že jedna věc sice vždycky následuje po té předchozí, že kdo má modré oči, je nešikovný při jídle s hůlkama, ale špatně to interpretujeme. Pes není zakopaný v modrých očích, ale v tom, že Asijci nemají většinou modré oči. Další věc je, že nepočítáme se singularitami. Když jsme kuře a vždycky každé ráno přijde ošetřovatelka drůbeže a nasype nám zrní, tak my máme ořetřovatelku za příčinu zrní, takže ta kauzalita je pro nás jasná.
Minuta: 66
Vždycky ošetřovatelka, zrní, ošetřovatelka, zrní, máme ji rádi, až jednoho dne nám zakroutí krkem a to už je singularita, z toho už se nepoučíme. Další možnost je ideologie, tu trošku vynechám a pojďme si říct místo ideologie, protože to si umí každý představit, pojďme si říct, proč ani výsledky, které produkuje ta racionální věda, ta, která obchází naši omylnost, proč ani tomu nemůžeme moc věřit. Jednak existuje takzvaný jazykový bias. To je, že negativní výsledky, když nic nevyjde, nejsou publikovány a zejména ne anglicky. Pak je pipeline bias, že když vám něco vyjde, tak je to daleko rychleji publikované než když vám nic nevyjde. Ale tím vzniká optické zkreslení toho, co vychází a co nevychází.
Minuta: 67
Pak je násobný publikační bias, když vám vyjde zajímavý výsledek, tak se publikuje opakovaně a tím vznikne v mediálním prostoru pocit, že toho je moc. A úplně zapomenete na to, že to je jen jedna práce, kterou už pak nikdo nepotvrdí. Totéž je citační bias, pozitivní výsledky jsou daleko spíš citované, tamten přišel na to, než ty negativní, jako tamten nepřišel na nic. To nikdo ... A pak je postpublikační bias, kde jsou výsledky prezentovány zavádějícím způsobem. Tohleto, to jsou skutečně dvě práce Melandera a Turnera, kteří si dali tu péči, že si vzali z registru např. FDA, to jsou databáze klinických studií, do kterých jdete, studia testování nových antidepresiv a podívali se, které vyšly, které nevyšly a pak se podívali, jak byly publikované,
Minuta: 68
které publikované byly a které nebyly. V té první, studie, kde něco vyšlo, to šedé je, že byly publikované. Ty byly skoro všechny publikované, jenom tady malinko jich nebylo Zatímco tam, kde nevyšlo nic, to taky nikdo nepublikoval a když, tak jenom v malé proporci. Totéž u toho Turnera. Pozitivní studie byly skoro všechny publikované a tam, kde nic nevyšlo, to skoro publikované nebylo. Ergo, lékařská komunita po celém světě získala dojem, že ty léky jsou naprosto fantastické, protože ty studie, kde říkali, že nejsou, nebyly publikované. Tak to je publikační bias, proto je tam nahoře Evidence b(i)ased medicine místo evidence based medicine. Ale, zase dobrá zpráva je, že když chytří lidi, naštěstí u nás jich několik je v ústavu, tak analyzují výsledky. Vezmou si všechny studie, tyhle kuličky,
Minuta: 69
co tady vidíte, to jsou studie. Každá ta kulička reprezentuje desítky pacientů a vezmou si velikost efektu. Třeba porovnání nějakého léku proti placebu. A tady máte, že byly lepší na tom placebu, tady vyšly lepší ty na léčbě a vy si vezmete nejaký parametr, jako je třeba velikost souboru nebo preciznost provedení nebo datum, kdy se to dělalo nebo něco takového a podle toho parametru vám to vždycky vyjde jako zvonovité rozložení. Vždycky, protože není možné, že by všichni měli velikost souboru do stovky a pak už žádný. Zpravidla mají osmdesát, sto, stodvacet, některé mají sedmdesát, čili všechno v přírodě má takové zvonovité symetrické rozložení. A to když zjistíte, víte, že tam bias moc není. Ale když vám vyjde takovéto rozložení, tak nad stolem, ten kdo dělá metaanalýzu,
Minuta: 70
tak vidí, že v tom je někde švindl. Nemusí být ani detektiv. Automaticky vidí, asymetrické rozložení znamená, že tam je bias, že někdo něco skrývá. No a když už jsme u toho konce, ve vědě je asi nejsměrodatnější, že když máte něčemu věřit, tak ta informace musí být nadbytečná. Když vám to říká jen jeden nebo dva, jako ten vobenzym pomáhá, tak jako ... nevěřte tomu do chvíle, než vám to začnou říkat všichni a pokud možno z nezávislých příčin. A tak to platí i v přírodě. Včely v úlu, když přiletí jedna a tancuje, říká jim, kde jsou kytky, tak neletí, dokud jich tak netancuje hodně. To si říkají, tak hele, když už skoro všechny tancujou, tak na tom musí něco být, letíme tam. A takhle to v tom úlu funguje. No a teď jak takové zprávy, v kterých se dočteme, že vědci přišli na to a na to,
Minuta: 71
tak jak to číst. O tom, jestli tomu máte nebo nemáte věřit zásadně nerozhoduje senzačnost toho objevu, i když ta vás na tom nejvíc láká, ale vždycky design a metodika té studie. A když je nedostatečně transparentní, tak to vždycky smrdí. Na posledním snímku nebo před- posledním vám ukážu fráze, které ve vědeckých článcích, ve vědecké literatuře, zejména o klinických studiích jsou často používané a vlevo bude ta fráze a vpravo bude, jak jí rozumět, jak jí číst, když si ten článek přečtete. Takže když je napsáno
Minuta: 72
Když tam je
Minuta: 73
Tak, pane profesore, my vám moc děkujeme za úžasnou přednášku a já bych s dovolením zahájil sekci dotazů. Tím, jak jste říkal, že přesně takhle, jak tam byl ten příklad z historie, že přesně takhle vypadají grantové přihlášky, tak mě jenom zajímá, jestli se tam taky uvádějí ty počty pohřbů nebo jestli ty se do současnosti nepře- nesly do těch grantových žádostí. Tak, pokud se ta grantová žádost týká nějaké velmi nevyzkoušené léčebné metody, tak by počet pohřbů mohl být outcome measure, ale to neprojde teď etickou komisí. To začalo od ...
Minuta: 74
Ony jsou třeba geniální pokusy o genetice chování, kterým se říká adoptivní studie, které dělá náš kolega Michael Muni v Kanadě, kde sleduje mateřské chování, to, jak se maminky chovají k dětem a hned po porodu všechna mláďata prohází a sleduje, co se z nich dál vyklube a tím vyřadí to, že ta maminka je také geneticky příbuzná. A tak může porovnávat vliv jeho skutečné mámy a té, která to dítě po narození olizovala. A když o tomhle přednášíte, tak v tom publiku okamžitě si hned říkají
Minuta: 75
A tak to je i s těmi outcome measures. Ve středověku to ... proto ta věda šla až doteď docela rychle. Ve středověku neměli tolik byrokratických překážek. - Má někdo dotaz z publika? - Dobře, tak to zkusíme ještě podpořit jedním dotazem z internetu přes FB - Je něco, co můžeme dělat proti množství psychopatů v politice - a pokud ano, tak co? No, soustředit se při volbách, jednak. Nevolit je, žejo, to je jedna věc a druhá věc, já si nemyslím, že jich je ... já vím, že ten Koukolík a Hnízdil a tak to všichni s oblibou říkají, co je v politice psychopatů a já jsem přesvědčen, že jich tam ... to je strašně snadný a hahaha, ale ono jich tam není o moc víc než v obecné
Minuta: 76
populaci, protože oni víceméně odrážejí populační vzorek, čili málokdy se stane, že by ta vládnoucí garnitura byla o moc horší než ti, co ji zvolili. A to není nic proti ničemu, to prostě je. Pojďme si to trošku přiznat. Nemůžeme na ně všechno naházet a my jsme ti svatí, dobří a kdyby nás k tomu pustili, tak bychom to dělali líp. Nedělali. I kdyby ... jak říká Le Bon v Psychologii davu ... i kdyby jednoho dne vládli jenom členové akademie, tak druhý den už se rozhádají, začnou se tam rvát, podvádět a tak, jako každý, jako ti nosiči vody, protože začnou hájit svoje zájmy. Čili ono je to spíš o charakterech, o povahách a tak a vůbec ne o nějakém vzdělání nebo nedej bože o duševních nemocech. Ta proporce duševních poruch je stejná
Minuta: 77
napříč celou společností. Je pravda, že některé vlastnosti vyselektují spíš lidi k úspěchu. Takové to obrat ty ostatní většinou člověka vyselektuje k tomu, že je úspěšný v byznysu, ale taky není ... notabene ... teď to vezmu vážně. Na tohle je studie, kterou dělal dokonce jeden kolega, už zesnulý, z našeho ústavu, který se věnoval studii tzv. nechtěných dětí. To byla původně studie, založená v roce jednašedesát, která vzala kohortu dětí, které si maminky přály a vymodlily si je a stejný počet ?mečovaných dětí. Bylo jich několik set na každé straně, které si maminky nepřály, zažily takový ten svařák, skákání se stolu, pokusy o potraty a tak dále. Kritérium nechtěnosti bylo, že šly tehdy byly tzv.potratové komise, kdy každá maminka, která chtěla přerušit nebo ukončit těhotenství, musela jít před komisi a tam jí to museli povolit nebo ... čili každý, kdo došel až k tomu traumatu, to bylo kritérium, že dítě nechtěly,
Minuta: 78
tam jim to zamítli a to dítě se narodilo. A oni ty chtěné a nechtěné porovnávali a porovnávali je až do jejich třiceti let a pak už porovnávali děti těch nechtěných dětí a dívali se, co na obou stranách ... takhle notabene vznikl pojem subdeprivace a Koukolíkův pojem deprivanti, to vše se odvíjí od té studie. Kupodivu ty rozdíly nebyly tak dramatické. Jen pro zajímavost, na začátku toho života po narození nechtěné děti na tom paradoxně byly trochu lépe, protože byly zocelené svařáky a skákáním se stolu a tak, zatímco ty vymodlené, s tou cerkláží a rizikovým těhotenstvím byly takové chudinky, křehounké, musely se držet při životě, takže ony byly ty nechtěné ze začátky fyzicky zdravější, pak se to srovnalo, pak dlouho mezi nimi nebyl v ničem žádný rozdíl, trošku na základní škole,
Minuta: 79
ty chtěné byly o malinko lepší, světe, div se, v jazyce mateřském, a pak se to zase srovnalo a pak najednou, až kolem těch pětadvaceti, třiceti, se začaly objevovat rozdíly například v počtu kontaktů s orgány činnými v trestním řízení. A to byl jeden z mála výsledků, notabene ten Dubner a Levitt, které jsem citoval s tou špekonomií a freakonomics jsou Američani a ti tam tuhle naší pražskou studii citují. Ale proč to říkám? Protože ke konci života jeden z těch výzkumníků - oni všichni umřeli, ti, co to začali dělat - vzal ta data a on od těch dětí měl psychologické testy, když jim bylo 10. Osobnostní. A tohle je příspěvek k tomu, na co jste se ptal, ale podložený daty, ne dojmy. A on se podíval, co ty lidi dneska dělají. Už po pádu
Minuta: 80
komunismu, po revoluci. Podíval se, jestli jsou ve státní správě, jako učitelé úředníci nebo něco, byznysmeni a vojáci, policajti, prostě naklastroval to a pak se taky podíval, kolik z nich skončilo jako kriminálníci. A teď si vzal od všech těch lidí osobnostní testy, když jim bylo 10. No a představte si, že ty profily, když máte třeba družnost, spolehlivost, todle, introverze, všechno možné, co mají psychologické testy, tak to takhle vynášel a vzal si podnikatele úspěšné a kriminálníky. Ti měli úplně stejný profil, akorát se lišili v IQ. Ti s vyšším byli podnikatelé, ti s nižším byli v base. To si nevymýšlím, to se dá dohledat v časopise Psychiatrie z konce 90. nebo začátkem dva tisíce něco.
Minuta: 81
Takže takhle to je s těmi osobnostními rysy, není to tak jednoduché, jak se říká a i v politice se najde spousta slušných lidí. A musíme v to doufat, protože kdyby tam nikdo takový nebyl, můžeme dát flintu do žita. Musíme mít pocit, že je někdo za věci, které považujeme za správné, tak že je někdo schopný a ochotný se brát, že tam někdo takový být musí. Je to pak vždycky velké zklamání, když zjistíte, že taky něco někde ukradl a tak, ale než se na to přijde, je tam pár sympatických lidí. Třeba když vidím toho Gazdíka, já bych mu věřil všecko. Fakt je, že s postupující dobou je člověk furt opatrnější, to jo. - ?? to vlastně souvisí s vaším zadáním přednášky, že se musíme mýlit, abychom neztráceli naději. No, tak vy jste si z toho vzala správnou message ...
Minuta: 82
a on ten, kdo má takový atribuční styl jako vy, tak má menší sklon k depresi. - tady mám další dotaz z internetu
Minuta: 83
Tak, no, takže když je někdo naštvaný, emoce jsou filtry. Emoce jsou filtry, které když máte negativní emoci, tak vám filtruje všecko, co se dovídáte z okolního světa ve prospěch té emoce. To znamená potlačuje to pozitivní, co by vám tu vaši hypotézu vyvrátilo a jsme u té imunizace, ono to souvisí s tou přednáškou a zvýrazňuje to ?negativní?, aby to potvrdilo to, co si stejně myslíte. On ten, kdo si myslí, že jsou všecky labutě bílé, ty černé nechce moc vidět. A jde a kouká, kde je jaká bílá, aby se utvrdil. A to je o emocích. Takže emoce jsou filtry, které filtrují skutečnost v tom zaměření, které konvenuje té emoci. A když teda někomu ... a což je vysvětlení takzvané blbé nálady.
Minuta: 84
Když rozdělíte lidi na ty, kteří jsou sami naštvaní a tak a na ty, kteří jsou happy, v pořádku a ukazujete jim obličeje lidí v různých emocích, tak když jim ukazujete vyděšené tváře, tak ti, co jsou sami naštvaní, vysoce aktivují mozek, což se dá měřit zobrazovacími metodami když vidí vyděšenou tvář a když vidí šťastnou tvář, tak ho neaktivují, to jim ruší jejich vyděšenost. A ti šťastní obráceně, ti zas neaktivují, když vidí vyděšené a svítí jim to tam, když vidí taky šťastnou tvář. Čili to jde takhle proti sobě a závěr z toho je ten, že když mám blbou náladu, tak mi prostě nikdo nebude říkat, že se mám dobře. Takže když vezmete jakýkoliv objektivní ukazatel, jakýkoliv tady na mě zakřičíte, tak se máme vůbec nejlépe, jak jsme se měli kdy v dějinách. Střední délka života nejdelší, dětská úmrtnost nejnižší, vemte si životopisy všech v 19. století,
Minuta: 85
Dvořáka, Smetany, kohokoliv, polovina dětí umřela, se nedožila školního věku. To kdyby dneska, to si ty mámy vůbec nedovedou představit. Naháže, jde to do myčky a do pračky, vemte si, že by prostě musela vzít vědro s vodou, s prádlem na hlavu a jít k potoku, na valše, jo ... všecko. To, jak dlouho pracujete na pecen chleba, jak dlouho pracujete na džbánek piva, tak všecko je nejlepší v dějinách a přesto, kdybyste šli do nějaké hospody tady 4. cenové kategorie a tohle tam řekli, těm strejcům, že se mají nejlíp v dějinách ... tak ... ale pak, prosím vás, na té traumatologii, na chirurgii neříkejte, že jste se to dozvěděli na mé přednášce. Protože tu emoci tam má zároveň i ten benchmark. Takže ti kluci s hladovýma bříškama někde v pueblech v Brazílii
Minuta: 86
v těch favelách, tak ti jsou stejně šťastní jako ti kluci v drahých adidaskách tady někde na vesnici, protože prostě celý ten reference frame si nesou s sebou a strašný je, ono je to hrozný o tom takhle mluvit, ale já jsem mluvil s několika přeživšími holokaust a oni mně vykládali, že v té hrůze, vyvraždili celou rodinu v tom koncentráku, ale že si tam taky užili srandu a lásku a divadlo hráli a tak a celé se to posunulo na úplně jinou úroveň, protože ten člověk, aby přežil, tak se snaží na to, v čem je, vždycky nějak zadaptovat. A proto má tenhle omylný mechanismus, že se - a jsme zase u začátku přednášky - že se omylně cítí líp než odpovídá jeho situaci jenom proto, že v tom je určitý zdroj motivace to nějak překonat a přežít. Samozřejmě ne vždycky se to daří, často se to vůbec nezdaří
Minuta: 87
a to jsou pak ti na antidepresivech. Ti naopak vidí všechno černě. - Jestli bych se směl zeptat, prosím vás. - Chviličku vydržte, předáme mikrofon. - Dobrý večer, jestli bych se směl zeptat, jak lze nebo jak vysvětluje současná věda - takové ty konflikty, já nevím, jak to správně popsat, toho konání dobra, - které dělají dneska Němci, když si přibírají a zvou například imigranty - a podobně a přesně opak toho, což děláme my, že si filtrujeme atd. atd. atd. - protože předpokládám, že Němec a Čech je, abych tak řekl, biologicky - jeden a ten samý exemplář. Akorát mluví jiným jazykem.
Minuta: 88
- Ale tyhle myšlenkové pochody jsou úplně jiné. Jo, ale Němec a Čech má jinou nedávnou historii, která sahá řekněme do poloviny minulého století a ten mindrák z nacismu a z toho holokaustu, ten tam prostě pořád je a přenáší se do dalších generací. Na to jsou dokonce studie, na ten přenos. Jak u těch obětí, tak u těch pachatelů a to se transformuje do jakýchsi pocitů viny, která nemůže být nikdy odčiněna a toto je jeden ze způsobů, jak ji odčiňovat. Ono se to v německé politice a sociální politice projevuje ještě i v jiných oblastech, kterými se do určité míry od toho mainstreamu liší. No a potom to můžou být skutečně takové lokální odchylky v tom, co kdo považuje za pragmatické a racionální a co považuje za mravné a proporce, jaké tyhle dvě oblasti hrají v rozhodovacím procesu.
Minuta: 89
Například moji kolegové teď na to udělali studii, která se stala předmětem strašlivých diskusí pak po internetu, protože jsem se o tom kdesi zmínil v rádiu, ale ona teď vyjde, tak doporučuji na to počkat a to je skutečně studie, kde jsme vzali spoustu lidí, otestovali je na jejich názory na tu uprchlickou krizi a na islám a já nevím, na co všecko a pak se jim ukazovaly obrázky těch tonoucích chudáků ve Středozemním moři, ty přeplněné lodě a ty zoufalé děti a zároveň se jim měřilo, co se jim děje v mozku z v kterých centrech. A protože víme, která centra co obsluhují, tak zhruba víme, co to znamená, že se to aktivuje nebo neaktivuje, je to variace na téma šťastný, smutný, naštvaný a ... centra. A ukázalo se, že to není ani tak emocionální záležitost
Minuta: 90
jako spíš je to opravdu kalkulace, že ti odmítači jsou agresivnější, to je pravda, ale nejsou xenofobnější, oni jenom svoje rozhodovací procesy odvíjejí od jiných proměnných nebo daností než ti vítači. A ten rozdíl mezi námi a Němci se zřejmě právě týká toho historického pocitu viny, který u Čechů není, každý se cítí být spíš oběť, jak říkal jeden kamarád
Minuta: 91
cheme, aby to bylo interpretované tak, jak to bude publikované v celé šíři, protože vždycky, když z toho někdo něco vytrhne, je té pravdy jen část, ale chceme, aby to bylo dostupné a tam bude širší odpověď na tuhle vaši otázku. Tohle si myslím, že je jeden z aspektů rozdílu mezi námi a Němci. Ale už ne tolik než mezi námi a Maďary, ono se proti tomu dá argumentovat. - Dobrý večer, jenom bych se chtěla zeptat, jak, jako psycholog, jaký výsledek očekáváte prvního kola prezidentské volby? No, já nevím, můžu to odhadovat, ale je to nefér, protože oni to publikují všecky sázkové kanceláře, takže to první kolo je docela lehké, to vypadá
Minuta: 92
na pořadí Zeman, Drahoš, i když Topolánek to dotahuje a to vůbec nesouvisí s tím, kdo vám je nejsympatičtější, čili já doporučuji v prvním kole volit toho, kdo vám je buď nejmilejší, což se může stát, nebo nejméně nepříjemný, abyste byli v souladu se svým svědomím a pak počkat a v druhém kole to bude jasné. Čili v tom prvním to nezkazíte a v tom druhém vám nic jiného nezbyde. Daleko zajímavější a víc vzrušující je otázka, jak dopadne druhé kolo. A tam to je tak o několik desetin ve prospěch stávajícího prezidenta, ať se vám
Minuta: 93
to líbí nebo ne. Kdybych měl proti tomu dát svoje peníze, ale ne moc velké, tak bych si na něj vsadil. Já mám několik blízkých osob, které proti veškerému mainstreamu si v době, kdy to mělo kurs asi 1
Minuta: 94
- radia potom používať tieto veci, které objevili o nedokonalosti ludského - mozgu a ludského vnímania? Asi pro každodenní použití na to vůbec žádný návod není, ono to je spíš pro porozumění světu než jako návod k tomu. My, to, jak používáme svůj mozek, tak v tom jsme oběti těch principů, které můžeme sice ... jako takový malý homunkulus, který v nás někde je, trošku nahlížet, všimněte si, že někdy, když uvažujete o sobě, tak tam je ještě nějaké vnitřnější já, které kouká na to já normální, co si myslí a tak, je to taková svinutá struktura, ale to je maximum, které se s tím dá udělat, ale mimo sebe vystoupit až na nějaké transy a psychedelické stavy, které zas nejsou moc racionální, prakticky nelze, čili s tím se dá těžko něco dělat. Pakliže sebe chcete nějak měnit, tak jedině jako když se učíte cizí jazyk
Minuta: 95
nebo hrát na housle nebo něco jiného, jedině trénovat, nějakým kbt, když máte úzkosti, tak se můžete odnaučit, ale to jsou poměrně triviální věci, jinak se sebou nic markantně neuděláte. Kdyby to totiž šlo nebo to bylo snazší tak už bychom byli ideální společnost. Do toho by každý šel. - ale malilinká podotázka
Minuta: 96
- Velmi vás obdivuji jako odborníka i člověka. Máte nějakou neřest - či zlozvyk, abyste se stal v mých očích běžným smrtelníkem - a já vás pak mohla poprosit o fotografii s vámi? - (pokud nechcete neřest zveřejňovat, můžete mi ji pak říct mezi čtyřma očima) Tak volím za b a tím je to zodpovězené. - Děkujeme, pane profesore.

Předchozí video

Martin Kastner v podcastu Proti Proudu

Další video

Článek 13. Zanikne YouTube tak, jak ho známe? Menší autoři mohou mít problémy...